pomáháme

Pomocné tlapky o. p. s. - asistenční psi pro
zdravotně postižené

Helppes - Centrum výcviku psů pro postižené o.s.®

 O.S. Srdcem pro kočky

nadační fond Pes v nouzi

SmartDog s.r.o. Slovensko

Simona Stašová: Pepča je taková lesní směs

Oblíbená herečka Simona Stašová má silné sociální cítění. Mimo jiné podporuje několik charitativních projektů. Na jednom z nich, koncertu Nadačního fondu Harmonie, jehož je patronkou, představila i svou novou psí parťačku. Jmenuje se Pepča a je z útulku.

 


Co vás přivedlo do útulku?


Asi před rokem jsem zaznamenala lamentaci mých synů, že jim moc často volám a moc se starám. Ať si tedy pořídím někoho, o koho můžu denně pečovat, nejlépe o svého pejska. V rodině jsme měli pejsky od nepaměti, nejdříve dynastii Tondů, těch bylo asi šest, a pak Žofinky. Té poslední je teď 14 roků a je mojí maminky, byla jsem tedy na pejsky zvyklá. A tak jsem jednou seděla u televizního pořadu „Chcete mě?“ a napadlo mě, že zavolám do útulku v Mělníku, který se tam prezentoval, jestli nemají nějakého malého pejsánka, který by jezdil rád autem a kterého bych s sebou brala i na zájezdy. Oni mi řekli, že se ozvou.


A ozvali se?


Bylo to asi osudové, protože před měsícem jsem tam znovu telefonovala a sotva jsem se představila, tak mi sdělili, že mi právě chtěli volat, že tam mají malou čtyřměsíční fenečku Lolu. Slovo dalo slovo a druhý den jsem si pro Lolu do Mělníka dojela. Ale než jsme dojeli s Lolou domů, tak z ní byla Pepča, to jméno se k té chundelaté zrzce ohromě hodilo. Přijela jsem k mámě, a Pepča s Žofkou si ohromně sedly. Žofka sice chvíli vrčela na to chundelaté tornádo, které ji přeskakovalo, ale dnes už se na sebe těší. Dokonce mně máma dala úkol, abych pro ni takovou druhou Pepču v útulku taky našla, že by měla Žofinka stálou kamarádku, a třeba by jí to v jejím věku prospělo, protože Žofka s Pepčou ohromně ožila.


Jaký měla osud? Kde ji našli?


Představte si, že v lese. Přinesla ji do útulku rodina s dětmi. Je to taková lesní směs. Oni jsou tihle pejsci nejchytřejší a taky nejvděčnější. Útulek čekal měsíc, jestli se o ni někdo nepřihlásí, a pak nastal ten osudový den, kdy jsme se prozvonili. Myslím, že si mě Pepča jednoduše vybrala. Petr Nárožný říká, že se uměla v tom lese narodit, že získala takovou paničku, jako jsem já. To je od něj kompliment, ale něco na tom je. Pepču nenechávám nikdy doma samotnou a opravdu se už milujeme.


Jak vypadá váš běžný den? Sžily jste se rychle?


Vzhledem k tomu, že jsem na pejsky v rodině zvyklá, tak to šlo všechno hladce. Pepča beze mě nedá ani ránu. A už nyní po měsíci soužití je to divadelní pejsek, chodí se mnou do divadla ABC i Bez zábradlí v Praze a jezdí se mnou také všude na zájezdy. Teď už i ví, že na jeviště nesmí, když řeknu „čekej, panička se vrátí“, tak nakloní hlavu, zvedne nožičku, tak trochu ji zalomí a ví, že zase za chvilku z jeviště přijdu. Pak mě samozřejmě vítá, jako bychom se neviděly týden. V divadle už ji všichni milujou a ona má pocit, že má obrovskou rodinu. Představte si, že dokonce umí chodit v divadlech na záchůdek. Vozíme takovou plenku pro pejsky na zem, a ona už ví, že jedině tam se může vyčůrat.


Takže až se na vás přijdeme podívat do divadla, můžeme tušit, že v šatně čeká Pepča? Jaké představení byste nám doporučila?


Mám teď čerstvě po premiéře tragikomedie Skleněný zvěřinec Tennessee Williamse, je to nádherná, geniální hra a mám tam skvělou roli matky Amandy. Tennessee Williams se nechal inspirovat ve své vlastní rodině, svojí vlastní matkou a sestrou a jejím nápadníkem. Opět je tam smích přes slzy, tak jak to mám u svých divadelních komedií ráda. Diváci se nesmírně baví. Letos v létě hraju 23 představení na Letní scéně divadla Ungelt v Praze většinu ze svých divadelních představení. Atmosféra letního divadla pod širákem je neopakovatelná, nádherná, všude všechno voní a do hlediště si můžete vzít i kalíšek s vínem.


Zmínila jste, že jste na pejsky zvyklá. Měli jste je tedy doma odjakživa? Kdo je hlídal?


Jak jsem říkala, v naší rodině byli vždycky pejskové, vždycky. Nepamatuju si, že bychom někdy byli bez psího kamaráda. První byl maltézský pinč, chundelatá bílá Dynda, to jsem byla ještě hodně malá, dodnes si pamatuju na tu bolest, když nám při porodu umřela. Pak přišla do rodiny dynastie Tondů, to byli voříšci a bylo jich šest, vždycky jsme je od někoho dostali, babička s dědou psy milovali, a tak jsem byla vychovaná mezi psími kamarády. Co babička a děda odešli, tak paničkou se stala moje máma. Já sama jsem nikdy svého vlastního pejska neměla. Teď s Pepčou jsem si uvědomila, kolik lásky vám takový tvoreček umí dát, když ví, že je jenom váš. Miluje všechny okolo, ale já jsem na prvním místě, tenhle pocit zažívám vlastně poprvé.


Potkaly jsme se na Střeleckém ostrově, na charitativním koncertu nadačního fondu Harmonie, jehož jste patronkou. Pepča celou dobu způsobně ležela. Jak podobné akce vnímá?


Jak jste si sama všimla, při koncertu vůbec neštěkala, je to zkrátka kulturní pejsek (smích). Jen nikde nesmí být slepice, to je k neudržení a na žádný povel neposlouchá. Slepice, ty prostě honí a ty z ní mají málem psotník. Je dobře, že už to vím, a tím pádem ji dám na vodítko, jinak je mi stále nablízku. Mám zahrádku, takže vyžití venku má dost a dost.


Myslíte, že vám vydrží to přesvědčení, že ji nepustíte do postele?


Opravdu nesmí do postele. Zkoušela to hned první den, ale já jsem to striktně zakázala. Ona už to ví a i když vidím ty psí oči, tak prostě ne. Ona má pocit, že je na té posteli něco tajemného, zvláštního, takže když nechám otevřené dveře do ložnice a Pepča není nablízku, tak nakouknu a vidím, že sedí na mé posteli. Stačí ale jen, že mě vidí a lekne se a hned skočí dolů, jak když do ní střelí. Přesně ví, že je to zakázané. Teď už radši zavírám dveře do ložnice, abychom neměly mezi sebou konflikt. Víte, ono je to taky proto, že kdyby ji jednou někdo hlídal, tak chci, aby byla vychovaná a aby neměla zvyky, které by pak někomu mohly vadit.


Kdo je doma pán?


Přece jenom jsem pánem doma já. To zase jinak nejde, ale volnosti a svobody má dostatek. Umí už „sedni“ a „lehni“. Pepča je velmi bystrá, takže podle tónu řeči přesně ví, co má dělat. Voříšek je voříšek, není přešlechtěná, a to je moc dobře.


Jaká budete ve výchově?


Moji synové chtějí, abych ji vzala někam na cvičák, ale mně stačí, že mě poslouchá tak, jak já potřebuju. Nechci vycvičeného pejska, chci, aby se mu nic nestalo a aby byl sympatický všem. To mi úplně stačí.


Čím vás vždycky dostane?


Jak jsem ji naučila to „lehni“, tak to na mě zkouší, aby dostala pamlsek. Je legrační, že přijde, zaškrábe mi na nohu a lehne a čeká. Když nereaguju a jdu pryč, tak znovu přijde a opakuje to, dokud nedostane nějaký ten mls. Samozřejmě to nevydržím a něco vždycky dostane. Ale pak už řeknu: „nemám“, ukážu prázdné ruce, a ona se s tím už spokojí. Jinak je to žihadlo a akrobat. Skáče do výšky a přeskočí opěradlo křesla, když se jí nechce obcházet zepředu. Je to zkrátka štěňátko.


Jak je vlastně stará?


Našli ji asi ve třech měsících, to určil veterinář, že tak to asi bude. Takže teď je jí pět měsíců a něco. Narozeniny jsme stanovili na 1. ledna. Chudák, kde se asi v tu dobu narodila, a jak se do toho lesa dostala? To se asi už nikdy nedozvím.


Je o vás známo, že milujete Itálii, kam se často vracíte. Jaké máte zkušenosti s tamními psy? Jaká je tam situace? Vezmete tam s sebou někdy i Pepču?


V Itálii je spíš hodně toulavých koček, taky jsem vždycky prohlašovala, že v minulém životě jsem byla toulavou svobodomyslnou kočkou v Římě, proto mám k Římu tak silný vztah. Nevím, jestli Pepču vezmu s sebou, ale asi ne. Je tam moc horko. A moje maminka už se těší, že pohlídá. A její Žofinka už se těší taky.


Ještě bych se vrátila k divadlu. Doslova excelujete v monodramatu Shirley Valentine v divadle ABC, při kterém se diváci smějí i pláčou od srdce. V představení vystupuje vlkodav, kterého majitelé vychovali jako vegetariána… Chtěla byste někdy takhle velikého psa?


Víte, od jara do podzimu žiju vlastně na chatě nedaleko Prahy, kde mám zahrádku, tam to bych si takového ochránce dovedla představit, ale co potom v zimě v paneláku? To by vůbec nešlo. Ale řeknu vám, že i Pepča mě ochrání, jen někdo jde kolem plotu, spustí takový kravál, že se každý lekne.





SIMONA STAŠOVÁ


Narodila se 19. března 1955 v Praze Jiřině Bohdalové a geofyzikovi Břetislavu Stašovi. Prošla mnoha českými divadly, dnes je již řadu let její domovskou scénou Divadlo ABC a divadlo Bez zábradlí. Se všemi svými představeními jezdí po Čechách a Moravě. Hraje i v létě v divadle ABC a na Letní scéně divadla Ungelt na Novém Světě na pražských Hradčanech. Má za sebou dlouhou řadu filmů a televizních seriálů. Proslavila ji role v kultovním filmu Pelíšky, jejím posledním filmem je maminka v Lídě Baarové. Má dva dospělé syny Marka a Vojtu.



Text: Michala Jendruchová
Foto: Renaud Dejarnac a Profimedia


 

 

■ nahoru