pomáháme

Pomocné tlapky o. p. s. - asistenční psi pro
zdravotně postižené

Helppes - Centrum výcviku psů pro postižené o.s.®

 O.S. Srdcem pro kočky

nadační fond Pes v nouzi

SmartDog s.r.o. Slovensko

Balkánští ovčáčtí psi – hrozba, nebo mýtus?

Chystáte se v létě na trek do balkánských hor? Od známých a přátel jste jistě slyšeli, že vás tam přepadnou a okradou lupiči. To je sice absolutní nesmysl, ale strašidelné historky o tamních divokých psech už racionální základ mají. Máte je brát vážně?

 

Do rumunských hor jsem se s batohem na zádech poprvé vypravil v červenci 1987. Tehdy to byla nejbližší evropská „divočina“ a nikam jinam se nesmělo. Od té doby se do Rumunska vracím každý rok aspoň na týden nebo dva. Pro milovníka kopců, svobody a dalekých výhledů jsou totiž Karpaty rájem, kde můžete zažít zcela srovnatelné věci jako někde v Himálaji. Vlakem je to jen pár hodin cesty a je tam velmi bezpečno. Tedy až na ty psy…

Rumunský karpatin



V rumunských horách nejčastěji potkávám mohutné šelmy s velkou hlavou a hrubou světle plavou srstí. Na psí plemena nejsem odborník, ale dočetl jsem se, že by mělo jít o karpatského ovčáckého psa, kterému se říká i rumunský karpatský ovčák (rumunsky „caine ciobanesc carpatin“). Toto dávné plemeno je v Rumunsku autochtonní (biologický druh, který se vyskytuje na daném místě přirozeně, vznikl nebo doputoval na danou lokalitu bez přičinění člověka, pozn. red.) a bylo zde během staletí vyšlechtěno právě pro potřeby pasení ovcí, které je tu z evropských zemí asi nejrozšířenější. Dnes je karpatský ovčácký pes mezinárodně uznáván. „Rumunský karpatin je přirozený hlídač,” dočtete se na www.rogz.cz/rumunsky-karpatsky-ovcak. “Je odvážný, vyznačuje se instinktivní a bezpodmínečnou oddaností pánovi i hlídání stáda. Je to silný pes s bleskovou reakcí a vrozenou agresivitou. Má mimořádně vyvinuté teritoriální cítění, je vysoce inteligentní a samostatný…. Svoje teritorium zuřivě brání a vetřelce divoce napadá.”
Z pohledu bačů a majitelů ovcí (což není totéž – bača se od května do října na salaši stará o ovce všech obyvatel vesnice!) jsou tohle všechno skvělé vlastnosti. V rumunských horách se běžně vyskytují vlci, medvědi a rysi, kteří pro stáda představují permanentní ohrožení. Psi jsou vycvičeni k obraně ovcí před jakýmkoli velkým predátorem v dosahu. Bačové jim nasazují zvláštní obojky s mohutnými ostny, které je v případné bitce mají ochránit před prokousnutím krku. Psi toho ale umějí mnohem víc než jen hlídat stádo. Podle bačových povelů ženou ovce přesně tam, kam je právě třeba. Dokážou je i sehnat do hustého a přehledného houfu, oddělit vybrané kusy. Práce vysoce inteligentní a sehrané smečky ovčáckých psů je vizuálním koncertem.

Jsou strašně zlí!



Z pohledu běžného turisty je to ale často naopak čirá hrůza. Představte si, že jdete horami a zdálky najednou zaslechnete štěkot. Se strachem staženým hrudníkem sledujete, jak se k vám po hřebeni řítí třeba pět až osm rozzuřených bestií. Mohutní psi kolem vás utvoří kruh a ze všech stran zuřivě dorážejí. Chňapou vám po nohách a po rukách, pokoušejí se zakousnout a strhnout vás k zemi.
„Jsou strašně zlí, ale strašně,” shrnula na idnes.cz cestovatelka Viktorka Hlaváčová, která se specializuje na sólo přechody balkánských hor. „Jakmile vás zvětří, rozběhnou se proti vám, obklíčí vás, když jim to dovolíte, pak jen čekáte, až vás vysvobodí bača. Na začátku, v horách Suhard, mě obklíčilo osm těchhle bestií a vypadalo to, že mě roztrhají. Najednou jsem se cítila jen jako řízky na kostře. Hlavou mi bliklo, ještě dvě minuty a omdlíš. Byl to tak vysoký stres, že jsem nedokázala vůbec ovládat tělo. Naštěstí se po dlouhé chvíli odněkud vynořil bača a rozehnal je. Ale mně se pak chvilku klepala kolena tak moc, že jsem nedokázala svižně odejít. Od té chvíle jsem měla z těch psů obrovský strach. A některé dny jsem je potkala i třikrát denně.”
Ano, tak tomu opravdu je. Ovčáčtí psi totiž nepoznají, že pro jejich stádo nejste nebezpeční. Neodliší vás od vlka nebo medvěda. Pro ty statečné ochránce ovcí jste prostě vetřelec a hotovo! Sám jsem v horách zažil spoustu na první pohled naprosto děsivých situací. Nikdy jsem ale nebyl pokousán a osobně neznám nikoho, komu se to stalo. Měl jsem jen štěstí? Nemyslím.



Nestaňte se kořistí


Jakmile v dálce na hřebeni spatříte stádo nebo zaslechnete ovčí ovce, zvonce, prostě to znamená problém. Čtvernozí hlídači jsou schopni se k vám rozběhnout i na vzdálenost dvou nebo tří kilometrů. Občasné obklíčení dorážejícími psy je ale součástí zážitku. Kdo chce do vysokých a odlehlých hor, nesmí se bát a na trochu adrenalinu musí být připraven. Ale hlavně by si měl člověk uvědomit, že je to vysoce ritualizovaná sociální situace, která trvá jen velmi krátce. Pro psy jste neznámí vetřelci, které je třeba prověřit, vyštěkat a preventivně zastrašit. Jakmile ale zjistí, že pro stádo nejste nebezpeční, buď si vás přestanou všímat, nebo se dokonce začnou lísat a loudit pohlazení a pamlsky.
Absolutním nesmyslem je začít utíkat. S dvacetikilovým batohem se v horách běží špatně, ale hlavně byste se tak stali lákavou kořistí, která ve psech probudí touhu štvát. A taky odkryjete lýtka, do kterých se tak nádherně zakusuje. Ze všeho nejdůležitější je získat si pozornost bači. Jakmile totiž zjistí, že jeho psi napadají a obtěžují nějaké cizí lidi, několika hlasitými povely je zklidní a zavolá zpátky. Začněte proto křičet – cokoli, třeba “Panééé bačóóó, pomóóóc!” Rumunsky asi neumíte, takže je to úplně jedno. Pro psy je váš řev koneckonců i signálem, že se nedáte tak lacino.
Pokud je vás víc, postavte se zády k sobě a útok smečky odrážejte společně. Protože bačové psy „vychovávají“ klacky a kameny, použijte zbraně, kterým zvířata dobře rozumějí. Trekové hole zajistí uctivý distanc. Pokud jsou v dosahu menší kameny, zásobte se municí, kterou v případě potřeby můžete psa opravdu bolestivě trefit. K udržení uctivé vzdálenosti ale často stačí hod jen naznačit. Mnoho let nosím v kapse často doporučovaný pepřák, ale nikdy jsem se nedostal do situace, kdy bych ho musel použít. Psi prostě jen „pouštějí hrůzu“ a zdá se, že kousat a trhat nechtějí.

Hodní pejsci“



Ale pozor – s útočící smečkou se můžete vyrovnat i přesně opačnou strategií, vycházející ze základů psí psychologie. Vše výše uvedené je prý špatně, protože vaše aktivní obrana psy údajně vydráždí k ještě větší zuřivosti. Odborníci zaprvé radí nedívat se psům do očí. Prý je to pro ně projevem agrese a výzvou k boji. Správným postupem je sledovat je jen jakoby náznakem periferním viděním a obejít jejich teritorium z boku. Agresivitu sníží, když na smečku budete mluvit klidným, pomalým a konejšivým hlasem. Smyslu sdělení sice psi nerozumějí, ale z výška tónu a kadence slov jsou schopni odečíst vaše emoce. Poznají tak, že nejste útočníci. To koneckonců potvrzují i výzkumy psího etologa Pétera Pongrácze z univerzity v Budapešti. Tento výzkumník tvrdí, že tisíce let koevoluce lidí a psů a proces domestikace vytvořil jedinečný způsob komunikace.
Nejradikálnější způsob řešení napadení ovčáckou smečkou používá můj rumunský kamarád Mihail, trekker a horolezec. Tváří v tvář zuřivě štěkajícím bestiím si sedne na zem – prý proto, aby nebyl vyšší než oni a přestali ho proto považovat za hrozbu. Na psy se nedívá a začne jim něco pomalu vyprávět. „Hodní pejsci, pojďte si hrát,“ překládal mi večer u ohně svou promluvu. „Uklidněte se, kluci… Já vám přece nechci ublížit, ani vašim ovečkám. Jen tudy chci v klidu projít.”
Tahle strategie „vzdávání se“ hraje na stejnou strunu, jako když slabší pes nastaví silnějšímu psovi nechráněné hrdlo. Boj je tím zažehnán a z útočníka se stává ochránce. Osobně jsem k tomu ale v rumunských horách nikdy nenašel odvahu. Klacek, kameny a pepřák mi dodávají přece jen větší pocit bezpečí, než znalost základů psí etologie.


Text: Ivan Brezina
Foto: autor a Shutterstock



 

■ nahoru