pomáháme

Pomocné tlapky o. p. s. - asistenční psi pro
zdravotně postižené

Helppes - Centrum výcviku psů pro postižené o.s.®

 O.S. Srdcem pro kočky

nadační fond Pes v nouzi

SmartDog s.r.o. Slovensko

Milan Peroutka: Psi jsou takoví moji první kritici

Milan Peroutka, který vešel do širšího povědomí diváků zejména díky úspěšnému působení v televizní soutěži Tvoje tvář má známý hlas, nám se smíchem a lehkostí prozradil, jak si svůj život se psy užívá.

 

Byli psi ve vaší rodině odjakživa?

Nebyli, protože jsem vyrůstal v centru v bytě v 2+1 a byli jsme rádi, že jsme se tam vešli jako rodina - na domácí mazlíčky už moc prostor nezbýval. Je ale pravda, že jsme si pořídili papouška šedého neboli Žaka, pak jsme měli rybičky, no a také jsme měli často křečky. Dokonce nám jednou naše "křečkyně" porodila. Psa jsme ale neměli – ty máme až teď v domě, kde máme zahradu a podmínky jsou pro ně lepší.

Jak jste vybíral prvního pejska?

Pro nás měly pejsky vlastně vždycky babičky a první, které já si pamatuji, byli leonberger a voříšek. Babiččin leonberger, to byl velký mazel. No a vlastně ještě s ním jsme si pořídili českého strakatého psa Bojara, kterého máme pořád. Dnes už je starý, teď je mu, myslím, 11 let. My jsme ho vlastně dostali od jednoho hudebního skladatele, který musel neustále platit nějaké hlídání. Tenhle pes má jednu povahovou vlastnost, a to tu, že nemůže být sám. To může být pro některé páníčky dobrá a vítaná vlastnost - třeba pro důchodce, jako je moje babička, ale pro člověka žijícího aktivní život je to trochu komplikace. Jakmile ho třeba jen na chvilku opustíme, tak pak strašně vyje a štěká a do dneška, když třeba máma odjede s babičkou na nákup, tak se barákem linou doslova strašlivé zvuky. Takže takhle jsme získali Bojara. No a o Vánocích jsme od sestry dostali dalšího pejska a ten byl z útulku. Je to peruánský naháč, kterého má doma i moje sestra a má s ním dobrou zkušenost. Takže když ho našla v útulku, tak se rozhodla, že nám dá dalšího mazlíka.

Další člen vaší domácnosti se jmenuje jak?

Jmenuje se Hugo. To ještě stihla ségra ho takhle pojmenovat během převozu z útulku. Hned se stal naším miláčkem. Je neskutečně mazlivý, ale na druhou stranu vůbec neplní funkci hlídače. Takže já říkám, že kdyby nás přišel někdo vykrást, tak on by mu dal ještě pusinku na rozloučenou. Je to neuvěřitelné, kolik on má energie na mazlení. Pokud ho nedáte prostě stranou, tak on jede pořád - což ale, podle mě, většinou i člověk od psa chce - tedy kromě toho hlídání. Také by neustále něco jedl, takže jakmile zapomenu, že mám svačinu na stole, tak už s ní pak, bohužel, nemůžu počítat.

Jak spolu trávíte volný čas?

Mazlením. I když má sestra stejnou rasu, je stejně, jako je to u lidí, každý trochu jiný - takže ten ségry je takový řekl bych "zaprdlejší", drží si větší distanc. Zato ten náš je takový „aktivec“, že svou povahou pomohl i našemu Bojarovi s nějakými jeho zdravotními problémy. Dokonce i s naším kocourem si strašně rádi hrají. Naše zvířata Huga zkrátka přijala skvěle, snad i ten papoušek. Ve volném čase spolu také třeba jen ležíme. V zimě o něm říkáme, že funguje jako přírodní topení, protože on opravdu pořád hřeje, stále si udržuje svoji tělesnou teplotu. Také jsme zjistili, že na něj nelezou klíšťata, asi jak nemá ty chlupy, nebo má nějakou jinou kůži, to je fakt výhoda.



Co má Bojar za zdravotní potíže?

Má anální furunkulózu – byl s tím na operaci. Hrozilo riziko, že se mu může narušit svěrač, což se naštěstí nestalo, ale trpí na to stále. Dá se to částečně zpomalit léčbou i operacemi, ale vyléčit se to nedá. Musí se mu to pravidelně mazat, vytváří se tam otvory, které krvácí, tak se to musí každodenně ošetřovat a udržovat, aby se to příliš nerozšklebilo. Ideální je klid a hojit to, což je u psů těžké uhlídat. Konkrétně našemu Bojarovi nejvíc pomohl právě ten nový pejsek.

Jak je na tom Bojar psychicky?

On byl vždycky strašně poslušný, ale teď občas, když se mu nechce slyšet, tak na to už trošku začíná kašlat. Možná že už i hůř slyší. Takže teď je to tak, že si to stáří prostě užívá, že si bude dělat trošku víc, co chce. Že už to prostě není ten mlaďoch, co musí na slovo poslouchat a asi má také nějakou svou hrdost na stará kolena. Řekl bych, že je na tom psychicky dobře. Hlavně vyžaduje být pořád s někým a to mu stačí. Ale to konec konců i Hugo. To zase ten kocour - ten se přijde pomazlit, jen když má hlad, ale tím to končí - víc si žije svůj život.

Trávíte spolu i dovolenou? Nebo že byste pejsky někam vyvezl?

Teď vezmu Huga na charitativní běh pro útulky do Stromovky na 4 km, to si myslím, že zvládneme. Co se týče dovolený, tak já jsem hlavně už nebyl dlouho na takové té dovolené mimo Českou republiku, takže mimo ČR asi ne. To asi jenom tak po tom Česku. To si ho mamka třeba na dva tři dny někam bere. On (Hugo) je v tomhle poměrně přizpůsobivý.

Existuje něco, čím vás vaši pejsci dokážou naštvat? Mají třeba nějaké zlozvyky?

Hugo má teď zlozvyk a nevím, jestli souvisí s jeho mládím, nebo jestli to tak bude mít pořád, ale já poznám, když byl u mě v ložnici, protože mám vždycky v posteli nějakou botu. On pořád potřebuje něco žvýkat. Má samozřejmě několik svých žvýkacích hraček, ale on se pro ně nehodlá nikam vracet, takže mi neustále vytahává boty.

Čím své pejsky krmíte?

Granulemi a fungují i piškoty, ale babička je nerada rozmazluje něčím jiným, aby si nezvykali, a také to pak třeba hůř tráví. Hugo má také návyk, že vždy jde zkontrolovat mističku od kocoura a dolíže jí, protože ten má masové kapsičky. Kolikrát, když se na to zapomene, tak mu to bohužel hned zblajzne.

Věnujete se nějak více výcviku? Byli jste někdy na cvičáku?

Nebyli, ale myslím, že s tím babiččiným leonbergrem se jelo na nějakou soutěž. Tam nedostal moc dobrý posudek kvůli zadním nohám, přesně už nevím. A mám dojem, že to pak babička řešila i s Bojarem, protože je to stále, myslím, vzácné plemeno, a že ten náš je pěkný, ukázkový. Ale nějak víc jsme se tomu nevěnovali, abychom s nimi někam takhle jezdili. Ani nějaké výcviky, snažíme se standardně, prostě s piškotem naučit sedni, lehni, pac, takové ty klasiky, žádná speciální drezura - nemusí proskakovat žádnou obručí a tak.

Takže na procházce je můžete pustit bez obav z vodítka?

Ano.

Překvapili vás někdy něčím mile?

Že by se šel sám vyvenčit? (smích) Ti psi se samozřejmě potřebují proběhat, zvlášť ten mladší - to je pak poznat v noci, jestli má ještě energii, nebo si jde sám lehnout. Tak se mi líbí, když si chtějí nastartovat tu svojí rychlost a zkusit se naplno proběhnout, ale naštěstí pak poslouchají a vrátí se. Já si myslím, že je to jako s dítětem, že člověk nesmí být tak moc úzkostlivý, ale měl by dát psovi určitou volnost a ten pes zase musí vědět, že nějak poslouchat musí.

Jak vaši pejsci reagují na váš zpěv?

Dobrá otázka, také jsem to sledoval (smích). Záleží co. Já si zpívám často, a ne vždy je to třeba úplně libozvučný, protože zkouším různé tóny a třeba barvy, i v souvislosti s tou soutěží, takže taky koukám - vydržíš to?/probudí tě to?/neprobudí tě to? Na tohle teda u nás reaguje hlavně papoušek, který kouká a pak se snaží ty zvuky jet třeba s námi a rozezpívá ho to. Ten má hodně zpěvavou. Záleží co. Nějaká písnička se jim může líbit, zase když jsem si zkoušel naplno své operní vysoké tóny, tak spíš odcházeli. Jsou taková moje první kritika, co projde a co neprojde. Ale myslím, že už to možná tak nějak přijali, že občas ze mě - z páníčka - vychází nějaké zvláštní zvuky, že se nemusí bát, že se nezbláznil.

Co Vám přináší obecně život se psy?

Určitě radost. Pes dává lásku a říká se, že je to nejvěrnější přítel člověka. Protože prostě nic neříká, pomazlí se, tak to je občas příjemná forma komunikace. Občas je zkrátka fajn, když člověk nemusí do těch diskusí a může jen hladit psa a být spokojený.



Milan Peroutka se narodil 24. března roku 1990. Český herec a zpěvák je synem spisovatelky Ivany Peroutkové a bubeníka Milana Peroutky staršího. Má dva sourozence, starší sestru Barboru a mladšího bratra Jana. Do podvědomí lidí se více dostal po vysílání televizní soutěže „Tvoje tvář má známý hlas“, kde postoupil do finále a umístil se na druhém místě za Tatianou Vilhemovou. Od útlého dětství navštěvoval dramatické kroužky a účastnil se různých divadelních přehlídek, byl i členem umělecké skupiny OLDstars. Jeho studijní cesty vedly od gymplu ke studiu služeb muzeí a galerií. Strávil rok na studiích v německém Ludwigshafenu a také byl na praxi ve španělském městě Malaga. Zahrál si v několika českých seriálech: Ordinace v růžové zahradě, Horákovi, Vyprávěj, Gympl s (r)učením omezeným, To nevymyslíš a dalších. V roce 2012 založil vlastní kapelu Perutě, jejíž první videoklip „Postavím kolem nás zeď“ představil v únoru roku 2015.

Text: Marie Trauškeová
Foto: Pes Jíra

 

■ nahoru