pomáháme

Pomocné tlapky o. p. s. - asistenční psi pro
zdravotně postižené

Helppes - Centrum výcviku psů pro postižené o.s.®

 O.S. Srdcem pro kočky

nadační fond Pes v nouzi

SmartDog s.r.o. Slovensko

Léčba hudbou a vlkodavem

Za uplynulých pět let má za sebou už sedmnáct projektů, které pomohly druhým. Do toho posledního zapojila studentka Kateřina Vaňáková, držitelka ocenění Mladý filantrop, i svého vlkodava Raye. Vyplatilo se.

 

Před časem vypsala jedna z tuzemských nadací program SmartUp a nabídla peníze mladým lidem na projekt, který pomůže druhým. Kateřina Vaňáková, které její kamarádi neřeknou jinak než Káč, v něm propojila své dvě vášně – muziku a psy, k nimž si natrvalo našla poté, co si před třemi lety pořídila irského vlkodava, plemeno, do kterého se zamilovala už jako malá holka.
Rodiče jí psa nikdy nepovolili, touha mít jednou vlkodava však zůstala. Na studiích se rozhodla, že si půjde za svým a vytouženého psa si pořídí. Irský vlkodav jí byl povahově blízký. „Myslím, že lidi by si měli vybírat psy podle toho, jací jsou. Aby se k sobě hodili. A ke mně by se jiný pes než irský vlkodav nehodil,“ usmívá se sympatická tmavovláska. Když jednoho dne našla inzerát chovné stanice vlkodavů Chrisboa Naif, jela se na štěňata podívat. „V týž den jsem si odvážela psa - a musela jsem se okamžitě stěhovat,“ konstatuje, očividně spokojená s tím, že se jí díky tomuto kroku povedlo se osamostatnit.

Inspirace sestrou

Do té doby žila Káč v paneláku v pražské Hostivaři spolu s rodiči a malou sestrou, která se narodila s velmi vzácným onemocněním, jež postihuje jedno dítě z milionu. Byla to právě ona, která ji inspirovala k tomu, aby začala pomáhat. Nejprve Kateřina vymyslela projekt „Tour za kyslíkem“, díky kterému se povedlo nashromáždit peníze na speciální dýchací přístroj, který pomáhá nejen její sestře, ale také mnoha dalším dětem. Následovalo dalších 15 dobročinných projektů. Dnes tříletého irského vlkodava Raye, se kterým složila před rokem a půl canisterapeutické zkoušky, zapojila do své poslední tour, nazvané Vlkodav a hudba léčí. Byl to vlastně experiment. „Okolo mě jsou samí muzikanti, kteří mají k muzikoterapii blízko. Nadhodila jsem, že by bylo fajn ji skloubit s canisterapií,“ říká. Nadaci se nápad zalíbil a Káčin projekt podpořila.



Byli všude, kde je chtěli

Pak už jen stačilo balík peněz smysluplně využít. Na Facebooku našla Kateřina stránky maminek, které mají doma hendikepované dítě. „Dali jsme jim na vědomí, že můžeme přijet s jakýmsi mixem canisterapie a muzikoterapie. Záměrně jsme hledali lidi, kteří nemají ani s jednou z těchto aktivit zkušenosti,“ podotýká. Ohlas byl velký. Během pár dnů se přihlásilo 165 klientů, kteří žádali Káč a její muzikantské kolegy, zda by se u nich nestavili. „Vybírat nešlo, jeli jsme za všemi,“ vzpomíná. Většinou sedali do auta, v němž odpočíval i canisterapeut Ray, ve dvou, spolu s muzikoterapeutem Prokopem Váňou. Jen v případě, že si byli jisti tím, že budou mít na místě k dispozici více prostoru, jelo muzikantů více.

Hrátky s rytmem

A jak to nakonec v rodinách vypadalo? Zatímco se děti seznamovaly se psem, navodili hosté díky hudebnímu podkresu uklidňující atmosféru. „Při muzikoterapii je důležitý rytmus, proto jsme si s ním všelijak hráli. Někde se s dětmi povedlo třeba i složit písničku o něčem, co je jim bylo blízké,“ vzpomíná Prokop na chvíle, při kterých se především improvizovalo. „Byly to pro mě nové zážitky. S napětím jsem pozoroval, jak neobvyklá kombinace na děti působí,“ vypráví. Reakce dětí byly různé. Pokud měly strach z velkého psa, nelámali nic přes koleno. „Terapií totiž je i to, když pes nabourá prostředí, kde dítě žije. Některé děti byly vůči psovi laxní, jiné mu byly schopné vytahovat jazyk z pusy. Bylo to velice individuální,“ vzpomíná Kateřina. Pozitivní reakce přicházely i od rodičů, od nichž si mladí filantropové vyžádali zpětnou vazbu. Jestli se Katčin nápad ujme a bude se dál využívat v praxi, je zatím nejasné. Autorce myšlenky by ale prozatím stačilo, kdyby se s oběma terapiemi pracovalo více zvlášť. „Když mají děti nějaký handikep, hodně se dbá na rehabilitaci. Ta je ale často bolí a obtěžuje, nemají z ní radost, zatímco léčebné terapie jsou pro psychiku výborné,“ domnívá se.

Děti předsudky nemají

Canisterapii se Katčin vlkodav Ray věnuje vlastně od narození, protože je od mala v kontaktu s její sestrou. „Teď funguje jako canisterapeut dost nárazově, nechci ho přepínat. Půl roku je aktivní a pak mu dám třeba půl roku dovolenou,“ vypraví mladá studentka, která si po boku s irským vlkodavem vyslechla od lidí nejrůznější nepříjemné narážky na tohle plemeno. Z poznámek „hele, kůň“, „na co to jede“, „kolik to sežere“ nebo „jééé, žirafa“ radost nemá, ale najdou se i lidé, kteří vědí, že vlkodav je i přes vizáž psího obra hodný, vyrovnaný a empatický pes. „Zajímavé je, že děti k němu na rozdíl od dospělých přistupují bez předsudků,“ povšimla si mladá dívka, které se už v hlavě rodí další plány na pomoc druhým.

Pomoc maminkám

Při sledování dokumentu „Děti úplňku“ o autistických dětech si totiž uvědomila, jak moc se zapomíná na maminky postižených dětí. Napadlo nás proto jezdit dál s canisterapií a muzikoterapií, a zároveň oslovit asistenty, aby u terapie byli namísto maminek. Ty by si udělaly den jen pro sebe, protože jinak jsou v neustálém zápřahu,“ vypráví Kateřina Vaňáková, která by byla ráda, kdyby se canisterapie rozšiřovala i mezi „zdravou“ populací. „Třeba ve firmách, kde jsou lidé pod velkým tlakem, by bylo fajn, kdyby je navštívil pes. Stačilo by, kdyby se s ním jen pomazlili nebo ho pohladili. Už jsme to zkoušeli a víme, že nálada a emoce se zlepšují, a agrese na pracovišti ubývá, “ uzavírá mladá filantropka, sršící nápady, jež bez nároku na jakoukoli odměnu přetavuje v pomoc druhým. Ať jí její entuziasmus vydrží co nejdéle!

Text: Andrea Skalická
Foto: archiv Kateřiny Vaňákové

 

■ nahoru