pomáháme

Pomocné tlapky o. p. s. - asistenční psi pro
zdravotně postižené

Helppes - Centrum výcviku psů pro postižené o.s.®

 O.S. Srdcem pro kočky

nadační fond Pes v nouzi

SmartDog s.r.o. Slovensko

Voříšek Higgins alias milovaný Benji

Jak se stát z nechtěného štěněte miláčkem veřejnosti a filmovou hvězdou? Chce to mít trochu štěstí, hodně talentu a ve správnou chvíli potkat toho správného člověka.

 

Malé střapaté štěně, které přišlo na svět v prosinci 1957 ve městě Burbank v Kalifornii, se sice nemohlo pyšnit kdovíjakým rodokmenem, zato dostalo do vínku roztomilý vzhled, inteligenci, schopnost získat si druhé podmanivým pohledem velkých čokoládových očí, a navíc ještě herecký talent. Přestože zpočátku k němu nebyl osud příliš milostivý – malý voříšek se ocitl v útulku – vzápětí mu vše bohatě vynahradil, když jej adoptoval muž jménem Frank Inn, milovník a trenér zvířat. Ten si do útulku přišel vybrat společníka, z nějž by mohl vychovat budoucí filmovou hvězdu. A jeho volba byla skutečně šťastná.

Hvězdou seriálu

Sympatický voříšek dostal jméno Higgins a Frank Inn, který měl za sebou již několik úspěchů při výcviku zvířat pro film, se hned pustil do jeho tréninku. Jak se později Inn svěřil médiím, Higgins byl ze všech psů, se kterými za svou padesátiletou kariéru cvičitele pracoval, nejchytřejší a nejtalentovanější. A tak není divu, že se malý chlupáč brzy dočkal své první televizní role. Slibnou kariéru odstartoval v komediálním seriálu Petticoat Junction, popisujícím příhody rodiny Bradleyových, provozujících malý venkovský hotel. Higgins ztvárnil roli jejich domácího mazlíčka oslovovaného většinou jménem „Pes“ nebo „Kluk“.
O tom, že se svého hereckého úkolu zhostil více než úspěšně, svědčí skutečnost, že v roce 1966 byl za své účinkování v seriálu odměněn cenou PATSY Award. Její pojmenování bylo vytvořeno z prvních písmen celého názvu Picture Animal Top Star of the Year a byla udělována americkým zvířecím filmovým a televizním hvězdám roku.
Celkem Higgins v seriálu odehrál 149 epizod – a to mezi lety 1964 a 1970. Podle Franka Inna byl malý bystrý voříšek úspěšný především proto, že měl výraznou mimiku a uměl vyjádřit spoustu emocí. Navíc se dokázal za týden snadno naučit nový trik, jako například na povel zívnout nebo kýchnout. Není proto divu, že se stal velice populární televizní hvězdou a dostal se i na titulní stránky časopisů. Jeho nejslavnější role však teprve měla přijít.



Filmovým hrdinou

Po úspěchu na televizních obrazovkách Higgins zazářil i na filmovém plátně. V roce 1974 přišel do kin snímek nazvaný podle hlavního psího hrdiny Benji. Dojemný rodinný film vyprávěl o malém psíkovi, který žije sám v opuštěném domě a každý den chodí do města, kde ho mají všichni rádi. Nejraději však navštěvuje dvě děti, Mary a Paula. U nich dostává každý den snídani a může si s nimi hrát. Děti by si Benjiho rády nechaly, ale tatínek jim to nechce dovolit…
Úspěch u amerického (nejen dětského) publika byl obrovský, a tak se film časem dočkal několika pokračování. Higginsova herecká popularita přinesla navíc i další pozitivní věc – když se veřejnost dozvěděla, že roztomilý talentovaný psí herec je ve skutečnosti nalezencem z útulku, začala se o problematiku odložených zvířat více zajímat. A nejen to – zvířecí útulky po celé Americe díky Higginsovu filmovému úspěchu zaznamenaly zvýšený počet adopcí. Jinými slovy, Higgins pomohl najít domov tisícům opuštěných psů.

Navždy se svým páníčkem

Střapatý Higgins měl v životě opravdu štěstí – Frank Inn i celá jeho rodina svého šikovného psího kamaráda velmi milovali a byli hluboce zarmouceni, když je v listopadu 1975, jen pár týdnů před svými osmnáctými narozeninami, navždy opustil. Zanechal po sobě ale své neméně talentované potomky – například dceru Benjean, která ztvárnila roli Benjiho v dalších třech pokračováních filmového příběhu. Frank Higgins, úspěšný trenér, který proslul nejen svými cvičitelskými schopnostmi, ale i láskyplným přístupem ke zvířatům, která trénoval, zemřel v roce 2002 a na vlastní žádost byl pochován i s popelem svého nejmilovanějšího psího kamaráda, Higginse.

Text: Mirka Koníčková
Foto: archiv

 

■ nahoru