pomáháme

Pomocné tlapky o. p. s. - asistenční psi pro
zdravotně postižené

Helppes - Centrum výcviku psů pro postižené o.s.®

 O.S. Srdcem pro kočky

nadační fond Pes v nouzi

SmartDog s.r.o. Slovensko

Síla emocí díl 25.: Empatie a loajalita

starvita
reklama 

„Ať mi nikdo neříká, že se se zvířaty nedá domluvit!“ Wolf-Dieter Storl: Jsem součástí lesa

 

Pokud má dítě možnost vyrůstat se psem, je to pro ně ta nejlepší životní škola. Naučí se nejen neverbálně komunikovat se svým čtyřnohým přítelem, ale přináší mu to mnoho cenného i do lidského společenství. Je to škola empatie, ovládání a vzájemného respektu. A navíc je to radostná škola hrou na čerstvém vzduchu (J. A. Komenský by se jistě radoval).
„Mladý pes vyžaduje hodně trpělivosti a dohledu, což vyvažuje svou neuvěřitelnou radostí ze života, kterou přenáší na všechny kolem sebe,“ píše znalec psů a autor mnoha knih Eric Aldington. „Kdo jako dítě vyrůstal se psem, včas se naučil mnohému, co bude později potřebovat ve styku s ostatními lidmi a vlastními dětmi: laskavé trpělivosti a sebedisciplíně; poznal nepsaná práva, na něž má nárok i ten slabší.“

Vlk ve psu

Povaha psa je utvářena dvěma silami. První je vnitřní tlak, modifikovaný genetickými podmínkami. Druhou silou je tlak vnější, který působí z okolí.
Americký biolog E. A. Goldmann zdůrazňuje: „Myslím, že můžeme pochybovat o tom, že existuje ještě jiný tak rozšířený savec, a proto se na vlka musíme dívat jako vysoce vyvinutého reprezentanta mimořádně úspěšné rodiny savců.“
Vlci obývají severní polokouli a vytvářejí mnoho poddruhů. Jednotlivé poddruhy se liší nejen velikostí a vzhledem, ale částečně i povahou a životními zvyky. Zatímco například velcí bílí arktičtí vlci mohou dosahovat hmotnosti až osmdesáti kilogramů, drobní vlci arabští pouhých šestnáct kilogramů. Všechny poddruhy však v rámci rodinných smeček dokážou skvěle spolupracovat a celoživotně se učit, projevují členům smečky loajalitu a obětavě se starají nejen o mláďata, ale i o přestárlé členy smečky. Tyhle vlastnosti vlci částečně předali v genovém dědictví našim domestikovaným psům.
Specialista na vlky L. David Mech definuje vlčí schopnost přežití takto: „Je jedno, jakými vnějšími změnami projevuje vlk své přizpůsobení změnám prostředí; základem jeho strategie přežití je jeho zvláštní, geneticky naprogramované chování, vysoce vyvinutá sociální struktura, která reprezentuje způsob jeho života: spolužití ve větších nebo menších skupinách, v hierarchické struktuře vlčí smečky, která patří k nejdokonalejším způsobům života, jaké si jen dovedeme představit, a je mimořádným výkonem těchto vyvinutých savců. Na základě těchto struktur chování můžeme pochopit i chování psů.“
Nesmírná přizpůsobivost prapředka psa – vlka – měla a má rozhodující vliv na přizpůsobivost domestikovaného psa. Aldington tvrdí: „Ať bylo domestikací a selekcí změněno cokoli, ať se z vlka stal čivava nebo vlčák, není mezi psem a vlkem žádný genetický rozdíl, mají tentýž počet chromozomů.“



„Sám nejsi nic“

Alfou a omegou úspěšného života vlka je soužití v jeho smečce. Rodinná smečka znamená pro každého jejího člena bezpečnou ochranu, lovecké teritorium, výhodu spolupráce a šance ulovit velkou kořist a podílení na výchově mláďat. „Struktura smečky vzniká na základě geneticky podmíněného chování vlků a je nejen způsobem života, ale také základem pro přežití, a proto se v průběhu tisíciletí stále upevňovala,“ vysvětluje Eric Aldington. „Vlci, kteří stojí stranou, nemají šanci na přežití, snad jedině pokud by se spojili do nové smečky.“ Zákonitosti smečky, její struktura a organizace si vyžadují dokonalou vzájemnou komunikaci mezi jednotlivými členy. Komunikace využívá řadu signálů (vokálních, vizuálních a olfaktorických). „Mladí vlci se učí mnohému, nejen vypilované komunikaci, na níž je vybudován řád ve smečce,“ píše Aldington. „V jejich hrách můžeme už poznat celý repertoár jejich chování: výzvu ke hře, pozdrav, hrozbu útoku, závody, lov a štvaní, podřízenost a vítězství. Tímto způsobem se formuje individuum a udržuje se princip podřízenosti. V důsledku střetů o postavení nebo smrtí či odchodem jednotlivých zvířat může ve smečce dojít ke změně postavení jednotlivých zvířat, ale nikdy se nezmění struktura smečky.“
K pochopení problému je třeba citovat ještě jeden Aldingtonův názor: „Bylo by však mylné vyvozovat, že naši dnešní psi jsou pouze tak či onak neobvyklí větší či menší vlci, ochočení, zvyklí na lidi, co do tvaru, barvy a velikosti přizpůsobení vkusu člověka. Domestikací nebyli vlci ochočeni, nýbrž jejich genetická substance byla pouze zdánlivě naprosto přetvořena.“

Sociální soužití

Tajemstvím vztahu psa a člověka je skryto v dispozici, která je dána oběma druhům k sociálnímu soužití. Oba druhy jsou velmi sociální; jsou psychicky nastaveny na fakt, že společenství je pro ně prospěšné.
Vlčí smečka není monarchií vládnoucího páru, je to rodinná smečka, jejímž smyslem je vychovat mláďata a zajistit všem svým členům (včetně přestárlých) potravu, bezpečí a úspěšné přežití. Vnitřní hierarchie smečky zajišťuje kontinuitu a dává jednotlivým individualitám nejen šanci k přežití, ale i možnost růstu. Tytéž atributy nalezneme v soužití lidí a jejich domestikovaných psů.


Jsme stejní?

Konrad Lorenz, zakladatel etologie (nauky o chování zvířat) kdysi napsal: „V ruce atomovou bombu a v srdci instinkty prapředků z doby kamenné.“ A pravdou je, že evoluce lidského druhu se v mnohém podobá evoluci vlků. „Naše dědičné vybavení se neliší od lidí, kteří žili na Zemi před 50 000 lety,“ spekuluje E. Aldington. „Vinu na tomto stavu má náš mozek, který člověku umožnil vypořádat se nároky života tím, že je měnil, místo aby měnil sám sebe. Proto se vlčí smečka mezitím stala předmětem pozorování také ze zcela jiných důvodů. Její sociální struktura a strategie lovu obsahují řadu paralel známých ze života prehistorického člověka. U toho, stejně jako u vlka, vedla přirozená selekce k tomu, že se z nich stali úspěšní lovci; zdroj obživy byl omezený a strategie lovu nebyla už takovou výhodou jako mobilita vycházející ze schopností osvojit si smysluplné poznatky o loveckém revíru a vzájemně se dorozumět. Zatímco vlk se naučil rozlišovat své teritorium pomocí olfaktorických signálů, vytvořili lidé díky svému většímu mozku vizuální, hlasové a intelektuální možnosti komunikace.“

Mapa v hlavě

U psů nás fascinuje jejich schopnost orientace, jejich schopnost spolupráce s člověkem, jejich bezbřehá empatie, jejich seismograf, kterým dokážou detekovat lidské emoce. „Vlk je schopen rozumně se vyznat a lovit v relativně velkém a nepřehledném prostoru,“ zdůrazňuje E. Aldington. „Spolupracuje přitom s jinými vlky a může tak ukořistit zvířata mnohem větší, než je sám. Chování, které přitom uplatňuje, je komplexní a elementární; je také základem všech předností a nedostatků našich psů, proto můžeme jejich (komunikativní) chování pochopit pouze z tohoto hlediska.“ A asi nejen mě přitom napadá, že my, lidé, bychom se měli hodně učit nejen od vlků, ale stačilo by od našich vlastních psů.

Text: Jaroslav Monte Kvasnica
Foto: Jiřina Lacinová



 

■ nahoru


Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Rozumím!