pomáháme

Pomocné tlapky o. p. s. - asistenční psi pro
zdravotně postižené

Helppes - Centrum výcviku psů pro postižené o.s.®

 O.S. Srdcem pro kočky

nadační fond Pes v nouzi

SmartDog s.r.o. Slovensko

Taki – první psí válečný kurýr

Některé psí příběhy jsou tak dojemné a plné událostí a nečekaných zvratů, že by vydaly na několik psích životů. A právě takový je příběh popsaný na následujících řádcích.

 

Prvním válečným psem první světové války, trénovaným pro doručování zpráv, byla fena belgického ovčáka jménem Taki. Narodila se na jaře 1913 ve Francii a byla vybrána pro speciální výcvik na vojenského kurýra pro francouzskou armádu.

Křest ohněm

Když v roce 1914 postupovala německá armáda přes území Belgie do Francie, dostalo se několik oddílů francouzských vojáků do kritické situace – ocitly se v pasti mezi řekou a blížícími se Němci. Uvízlé jednotky potřebovaly rychle poslat zprávu velení, jenže v oblasti nebylo rádiové spojení a vyslat lidského posla bylo příliš riskantní.
Do té doby v první světové válce nebyli pro doručování zpráv využíváni psi, ale v té situaci to byla jediná možnost, jak se zachránit. Francouzští vojáci měli u sebe několik psů, kteří sice již podstupovali speciální výcvik, ale žádný z nich ještě nebyl otestován v praxi. Pro „křest ohněm“ byla v tu chvíli vybrána nejmladší a nejtalentovanější z budoucích pětadvaceti psích kurýrů – Taki.

Posel naděje

Zpráva, kterou měla doručit, byla zakódovaná a uložená ve voděodolné tobolce. Taki byla trénovaná, aby ji dokázala nést v tlamě. Její pán a trenér ji na cestu vybavil nezbytnými povely a podle zachovaného svědectví také modlitbou. Nikdo netušil, jak to dopadne, zda mladá fenka dokáže svůj první velký úkol splnit. A jistě se našli mnozí, kteří o jejích schopnostech pochybovali. Ale Taki to zvládla – zprávu bezpečně předala na velitelství a její spolubojovníci mohli brzy s úlevou sledovat, jak se k nim blíží posily.

Neúnavný pracant

Následující dlouhé čtyři roky plnila Taki svědomitě a vytrvale své vojenské úkoly. Vytrvale pracovala na bojištích, plížila se a běhala oblaky jedovatého plynu a kouře, přeskakovala zákopy a ostnaté dráty v neustálém nebezpečí, že bude zasažena nepřátelskými kulkami či šrapnely granátů. Byla šikovná a měla štěstí, a tak se dokázala vyhnout vážnějšímu zranění. Na konci války byla za svou záslužnou práci oceněna hned dvěma národy – jak ze strany Francie, tak belgickým králem.

Z Francie do Ameriky

Do civilu šla Taki po boku jednoho z důstojníků, kterého následovala na jih Francie. Když však byl její pán později převelen na základnu do Ruska, hledal pro ni nový domov. A tak se Taki vydala na dalekou cestu do Ameriky k jeho příbuzným, kteří se chtěli statečné válečné veteránky ujmout. Cestovala přes Atlantik na palubě americké lodi až do Norfolku ve Virginii a odtud vlakem do Long Beach v Kalifornii, kde se setkala se svou novou belgicko-americkou rodinou Newbeginů.

Těžké rozhodnutí

V Americe prožila Taki dlouhé spokojené roky jako milovaný člen domácnosti. Avšak jednoho dne jako by se k ní štěstí obrátilo zády. Její pán, již starý a pravděpodobně i nemocný Edward J. Newbegin dospěl k závažnému rozhodnutí. Nevíme přesně, co se stalo, avšak těžká životní situace jej v létě roku 1929 přivedla – s Taki na vodítku – až před bránu psího útulku.

Smutné loučení

Jak později vyprávěl majitel útulku G. D. Olden, požádal ho Newbegin, aby Taki uspal, protože se prý o tehdy šestnáctiletou psí dámu nemůže už dál starat a neumí si představit, že by jí dokázal – v jejím věku – najít nového majitele. Olden vzal Taki a odváděl ji do jednoho z kotců, kde měla počkat, než jí bude aplikována smrtící injekce. Newbegin však nedokázal svou fenku jen tak opustit, šel za nimi, klekl si před zamřížovaný kotec, rozplakal se a francouzsky cosi Taki říkal – nejspíš se s ní loučil, vysvětloval jí důvody svého nelehkého rozhodnutí a možná ji i prosil o odpuštění…
Olden byl touto neobvyklou situací zaskočen a začal se Newbegina na Taki vyptávat. A starý pán mu vyprávěl její dobrodružný příběh naplněný hrdinstvím a odvahou.

Naděje umírá poslední

Když Newbegin odešel domů, kontaktoval Olden, který si nedokázal představit, že by připravil o život takovou psí hrdinku, místní noviny. Takin příběh zaujal reportérku Nanu Blake, známou milovnici zvířat. Neváhala a napsala článek, kde popsala fenčin smutný osud s výzvou, zda se najde někdo, kdo by se válečné psí hrdinky ujal a zachránil jí tak život. Jakmile byl příběh otištěn, začaly se v redakci množit nabídky lidí, kteří byli ochotní Taki poskytnout domov. Bylo jich tolik, že byla dokonce ustanovena komise, která měla pro starou dámu vybrat toho nejlepšího budoucího majitele. Mezi zájemci o její adopci byla i jednotka dělostřelectva místní Národní gardy. Vzhledem k tomu, že Taki vycházela dobře s muži v uniformách, a také vzhledem k její vojenské minulosti bylo rozhodnuto, že poputuje právě tam.

Opět mezi svými

Ve svém novém domově, mezi dělostřelci, byla Taki uvítána se vší vojenskou parádou a byla u toho i reportérka Nana Blake, která o události napsala obsáhlý článek. Popisovala v něm, že když byl během vítacího ceremoniálu jednotce předčítán příběh jejich nové psí chráněnky, jediné oko nezůstalo suché. Vojáci si odvážnou psí dámu hned zamilovali. Přes den mohla být Taki v kotci u kancelářské budovy, kde na její počest vlála i francouzská vlajka, ale na noc a na víkendy si ji musel někdo brát domů – tím šťastným se stal Jack Pugh. Své poslední roky tak nakonec šťastně prožila opět s muži ve zbrani, s americkou Národní gardou.

Text: Mirka Koníčková
Foto: archiv


 

■ nahoru


Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Rozumím!