pomáháme

Pomocné tlapky o. p. s. - asistenční psi pro
zdravotně postižené

Helppes - Centrum výcviku psů pro postižené o.s.®

 O.S. Srdcem pro kočky

nadační fond Pes v nouzi

SmartDog s.r.o. Slovensko

Síla emocí díl 30.: Vášeň na celý život

„Můj evolučně starý mozek vlastního já mě táhne zpátky ke zvířatům a přírodě. A i dnes si kladu otázku, jak asi vypadá svět vlka či kojota. Rozdíl je v tom, že dnes jsem bohatší o spoustu znalostí a zkušeností, které mi k rozlousknutí této otázky pomáhají, a mám ohromnou radost, že jsem se o tolik posunul dopředu k jejímu zodpovězení.“ Marc Bekoff

 

Na stránkách Psích kusů jsme se věnovali psím emocím dva a půl roku. Co je to proti vědecké práci a úsilí Marca Bekoffa? „Je to už přes pětatřicet let, co mě nechaly (zvířecí bytosti; pozn. aut.) nahlédnout do svých životů a vášní, a dovedly mě tak k rozhodnutí pokusit se jejich emocím a vnímání světa porozumět hlouběji,“ píše emeritní profesor biologie z Univerzity Colorado – Boulder v úvodu své převratné knihy Emoce zvířat.

Darwin a ti druzí...

Člověk „odedávna“ předpokládal, že zvířata žádné emoce neprožívají, a že se naopak pouze řídí svými vrozenými instinkty. Prvním vědcem, který se systematicky zabýval emoce zvířat, byl bezesporu Charles Darwin. Tento legendární „otec evoluce“ stanovil šest základních zvířecích emocí: hněv, radost, smutek, znechucení, strach a překvapení.
Další vědci jeho „šestku“ postupně rozšiřovali. Například Stuart Walton přidal k typickým emocím ještě – rozpaky, žárlivost, stud a pohrdání a Antonio Damasio v knize Descartesův omyl zahrnul do zvířecích sociálních emocí – soucit, hrdost, provinění, závist, rozhořčení a obdiv.
Kuriózním faktem je, že žádných z těchto vědců neuvádí mezi zvířecími emocemi – lásku -, která, jak jsme si demonstrovali v jednom z dílů našeho seriálu, hraje u psovitých šelem velmi důležitou roli. A nejen u nich. Jeffrey Moussaieff Masson v knize - Když sloni pláčou – píše: „Zamilovanost mezi zvířaty se možná vyvinula proto, že zvířata, jež ji prožívala, byla mnohem úspěšnější – to znamená, že zanechala více potomků nežli ostatní. Zamilovanost či cit lásky jsou ale flexibilní pojmy. Instinkt může vést zvíře k tomu, aby milovalo, neříká mu však, koho bude milovat. Láska pudí zvíře, aby se staralo a ochraňovalo mláďata, nedává však instrukce v tom smyslu, která mláďata. U lidí to není jinak… Osvobození od krunýře čistě biologických vysvětlení by nám pomohlo rozšířit naše horizonty. Láska mezi zvířaty může vyjevit stejně záhadnou a tajemnou stránku, jakou ukazuje láska lidská po celá staletí.“
Lidé kdysi ochočili vlky, v proudu generací je domestikovali a mnohem později vyšlechtili nepřebernou řadu rozličných plemen. Pes se stal nejlepším přítelem člověka. Člověk psa – přetvořil a – kvůli podmínkám svého chovu – udělal z monogamního zvířete – zvíře promiskuitní. Není proto vinou psa, že je, na rozdíl od ostatních šelem psovitých, špatným otcem. „Je to víc než čistá spekulace,“ píše Jeffrey Moussaieff Masson, „požadujeme od psa promiskuitní chování (včetně nedostatku puzení k monogamii u samic) – a jako odpadní produkt získáváme defektní otcovství… Lidé mají velké štěstí: zbavili psa možnosti prožívat tyto hluboké city na správném místě, tedy v rodinném doupěti, a tak je přenesl na ně. To my jsme psí rodinou, a tudíž se těšíme psí věrnosti, odvaze a radosti z toho, že nás vidí.“ Silné emoce, které mezi jednotlivými zvířaty ve smečce psovitých šelem panují, tak pes přenesl na svého mezidruhového partnera – na člověka.



Je vše pro lidi poznatelné?

Při úvahách o emocích se vynoří naléhavá otázka, zda zvířata mohou zažívat emoce, které jsou pro lidi naprosto neznámé. Etoložka Joyce Pooleová (je úsměvné, že nepoučení čeští překladatelé považují při otrockých překladech tuto půvabnou americkou vědkyni s německými kořeny za muže) dlouhá léta studovala slony v keňských rezervacích. „Jsem přesvědčena, že sloni prožívají emoční pochody nám neznámé a že je tomu i opačně, vím však také, že máme mnohé emoce společné,“ napsala v jedné ze svých prací Joyce Pooleová.
Nepochybuji o tom, že paní Pooleová má pravdu, a že zvířata disponují emocemi, které jsou, alespoň prozatím, za dosahem našeho chápání. Těžko můžeme pochopit, jaké pocity jsou u psů a dalších psovitých šelem vyvolávány pomocí jejich těžko představitelného čichu. Víme, že díky svým fantastickým čichovým schopnostem získávají spoustu důležitých informací. Jaké pocity a duševní pochody se v nich na základě těchto informací odvíjejí ovšem nikoliv.

Opakování matka moudrosti

Na záčátku našeho seriálu jsme uvedli, že emoce se dělí na primární a sekundární. Mezi primární se řadí emoce vrozené, u kterých není zapotřebí vědomé myšlení. Jsou to emoce bezděčné – například strach, hněv, smutek, radost a tak dále. Tyto emoce se projevují v „emoční“ části mozku, respektive v limbickém systému mozku.
Sekundární emoce jsou složitější a odehrávají se ve vyšších mozkových centrech v kůře mozkové. Sice rovněž mohou zahrnovat emoce strachu a hněvu, ale také i lítosti, touhy, žárlivosti atd. Sekundární emoce nemůžeme považovat za automatické, neboť jsou zpracovávány mozkem – konkrétní zvíře o nich přemýšlí a rozhoduje se, jak se v dané situaci zachovat.

Chození kolem horké kaše

Přestože reálné poznatky o duševním životě zvířat jsou stále bohatší, stále řada zoologů o jejich důvěrohodnosti pochybuje. V roce 2000 vyšla Marcu Bekoffovi kniha The Smile of a Dolphin: Remarkable Accounts od Animal Emotions (pokud je mi známo nebyla prozatím bohužel přeložena do češtiny), do níž pozval více jak padesátku renomovaných vědců, aby se se čtenáři podělili o příbězích ze světa zvířecích emocí, která studují. Příhody vyprávějí o lásce delfínů, zármutku slonů, radosti hyen skvrnitých o žárlivosti primátů, o rodičovských emocích vlků, o radostech psů, ovzteku krkavců... „Zvířata se nechovají jen „jako by“ měla city, zvířata je mají,“ tvrdí Marc Bekoff. „Příhody hrají důležitou roli nejen ve výzkumu chování e emocí zvířat, ale i v jiných oblastech vědy, a to oprávněně. Emoce nevznikají ve vzduchoprázdnu. Jsou zasazeny v nějakém kontextu; něco nebo někdo je spouští, k něčemu vedou, a abychom je jaksepatří popsali, nezbývá než vyprávět příhodu, které jsme byli svědky.“

Post scriptum

Kynologové jsou dnes a denně svědky duševních pochodů a emocí svých psů, jejich studijní „materiál“ a milovaný objekt jejich zájmu a péče leží přímo před nimi ve svém pelíšku či dokonce v jejich posteli. Denodenně se psy zažívají spousty příhod a dobrodružství na vycházkách do přírody či na kynologických cvičištích. Mohou se tedy empaticky učit po celý život a vydávat svědectví. Poznání nekončí nikdy a stále je co objevovat...

Text::Jaroslav Monte Kvasnica
Foto: Jiřina Lacinová

 

■ nahoru


Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Rozumím!