pomáháme

Pomocné tlapky o. p. s. - asistenční psi pro
zdravotně postižené

Helppes - Centrum výcviku psů pro postižené o.s.®

 O.S. Srdcem pro kočky

nadační fond Pes v nouzi

SmartDog s.r.o. Slovensko

Canisterapie z invalidního vozíku

starvita
reklama 

Přijde vám nereálné, aby někdo, kdo sám občas potřebuje pomoc, mohl pomáhat druhým? Pak jste na omylu. Důkazem je Lenka Lašková, která přes všechny překážky, jimiž prošla, každý týden rozdává spolu se svými fenkami radost v domově pro seniory.

 

V červenci to bylo přesně dvacet let, co se Lenka Lašková vracela z diskotéky a místo pravidelné cesty domů vlakem usedla do auta s kamarády. Tehdy se patnáctileté Lence navždy změnil život. Kvůli autonehodě strávila zbytek prázdnin v nemocnici a po rehabilitacích a domů se vrátila až v prosinci. Přesně si už nepamatuje, kdo a kdy jí tehdy řekl, že už nikdy nebude chodit.

Darovaný Pink

Zvířata měla Lenka ráda odmalička a vždy velmi toužila po vlastním psu, jenže její rodiče tomu nebyli příliš nakloněni. Venku tak mazlila každého psa, kterého potkala, a také je chodila venčit známým. Po autonehodě dostala od kamarádky štěně, křížence jezevčíka s barvou retrívra. Pojmenovali ho Pink, protože v té době s nimi žil doma Lenčin bratr Michal, který byl vášnivým „pinkfloyďákem“. Díky Pinkovi zvládla Lenka svoje první roky na vozíku, pomáhal jí totiž po psychické i sociální stránce. „Odmítala jsem chodit ven a s ním to bylo snazší. Bohužel jsem však potom nastoupila na pět let na střední školu v Janských Lázních a musela jsem se Pinka vzdát. Domů jsem jezdila párkrát za rok a byl by pořád doma sám a opuštěný,“ říká Lenka Lašková.

Výběr asistenčního psa

Když se naskytla možnost, aby se Lenka přestěhovala s maminkou z bytu do nového domečku, bylo jasné, že bude potřebovat psa. „Jednak jsem panelákové dítě a v domě jsem nikdy nebydlela, myslela jsem, že se tam budu bát, a hlavně jsem psa vždycky chtěla a to, že jsem byla náhodou na vozíku, byl skvělý argument a obhajoba,“ říká Lenka. Sledovala tedy internet a hledala si organizace, kde cvičí psy pro hendikepované lidi. Nakonec si vybrala organizaci Pes pomůže a zaregistrovala se jako zájemce o psa. „Odpověděli mi, vyzpovídali mě, s čím bych potřebovala pomoct, jaké mám na psa požadavky a podobně. Nechtěla jsem žádného psího Copperfielda, stačilo mi, aby mi podával například spadlé předměty, a už tenkrát jsem se zmínila o možnosti canisterapie pro mé vlastní potřeby. Chtěla jsem hlavně psího společníka a kamaráda,“ říká Lenka. Po půl roce se jim doma rozezněl telefon a překvapená Lenka, která si myslela, že se asistenčního psa dočká nejdříve za rok, byla informována, že je pro ni volná fenka.



Laskavá Bela

Na první setkání s Belou, jak se rok a půl stará asistenční fenka zlatého retrívra jmenovala, se Lenka moc těšila. Její trenér jí vysvětlil, jak se psem správně zacházet, a zůstal u nich i tři dny, aby je pozoroval a učil je. Bylo důležité, aby si spolu Lenka s Belou takzvaně sedly. Vše klaplo skvěle.
Bela hned pochopila, že patří k Lence, a od počátku si ji hlídala. „Beru ji jako celek a ten je dokonalý, hodný, úžasný,“ říká Lenka, které Bela pomáhá i s prohříváním nohou. „Je to prostě dobrá duše. Není tvrdohlavá, miluje všechny lidi, pozná, jestli je s křehkým seniorem, dítětem nebo aktivním silným člověkem, a ví, jak se s nimi chovat, přizpůsobí se jim. Ráda si povídá, sedne si před vás a potichu pobufává. Není to štěkání ani kňourání, je to takové mručení spokojenosti nebo žádosti o pozornost. Když leží a drbu ji na břiše, vždy mi podává packu, dokud ji za ni nechytím, a tak se držíme,“ dodává Lenka.

Canisterapie je chytla

Myšlenka věnovat se s Belou canisterapii přišla v době, kdy Lenka studovala na vysoké škole a docházela na praxi do domova pro seniory. „Se sociální pracovnicí jsem se dohodla, že budu brát Belu s sebou. Senioři byli nadšení a okamžitě si ji zamilovali. Docházely jsme tam po dobu celé mé praxe několik týdnů a po skončení praxe jsme se dohodli na další spolupráci,“ říká Lenka. Následně s Belou prošla speciálním týdenním kurzem canisterapie u organizace Anitera, kde získaly certifikát. Nyní jezdí pravidelně každý rok na přezkoušení do Plzně do organizace Pomocné tlapky.
Dále se musela Lenka vypořádat s další překážkou. Spousta lidí (ošetřovatelky, pečovatelky, uklízečky) nechápala, jak může dávat psa do čisté postele k seniorovi v sociálním zařízení a jak vlastně dokáže pes pomáhat. „Trvalo asi dva roky, než byla naše cesta k seniorům opravdu volná, konečně se mi podařilo vysvětlit jim, že jde minimálně o vytržení z každodenní rutiny a stereotypu, o procvičování paměti, když si povídáme o pejskovi, kterého měli jako dítě, o prohřátí svalů a zlepšení i fyzické kondice. Samotná přítomnost psa v napůl sterilním prostředí je prostě něco jiného a nového, něco, na co se můžou těšit a co je motivuje k větší aktivitě,“ říká Lenka Lašková.
V současné době je to už úžasných deset let, co Lenka s Belou docházejí každou středu do stejného sociálního zařízení v Tachově, aby udělaly starým lidem radost. Canisterapie z vozíku se prý v ničem příliš neliší, jen při polohování Lence vždy někdo pomůže sundat Belu z lůžka. Nyní je to už dvanáctiletá psí dáma a trochu ji pobolívají klouby, stále si ale přítomnost lidí užívá. „Jinak problém nemám, spíš naopak, díky vozíku si umím asi lépe představit, jak psa ke klientovi nastavit, aby na něj dobře dosáhl,“ říká Lenka. Svůj vozík dokonce použila i k motivaci jednoho klienta, který na tom svém nechtěl jezdit. „Několikrát už se mi povedlo, aby kousek ujel sám, slíbila jsem mu, že si spolu dáme závody, až trošku natrénuje,“ dodává Lenka.

Další do party

Před pár lety se Lenka seznámila se svou nynější kamarádkou, celoživotní kynoložkou, která chová malá plemena psů. „Nabídla jsem jí, jestli by se nechtěla přijít podívat, protože malé plemeno by se k velké Bele hodilo a vzájemně by se doplňovali. Domluvila jsem to v zařízení a dopadlo to tak, že se jí canisterapie zalíbila natolik, že se potkáváme každou středu,“ říká Lenka. Díky ní poznala grifonky a pořídila si od ní štěňátko, fenku Miu, se kterou nyní canisterapii také provozuje.

Jak to funguje?

„Naše středa zpravidla vypadá tak, že se ráno sejdeme a v hale na nás už čekají někteří senioři. Psi to tam už dobře znají, posedají si vedle seniorů na křesílka, nechají se podrbat, vlezou si jim na klín, všechny pozdraví. Následně spolu s fyzioterapeutkou obcházíme pokoje klientů, kteří jsou buď ležící, nebo hůře pohybliví. Většinou polohujeme s Belou, ale i s těmi menšími psy,“ říká Lenka. Když má klient například díky spasmům (křečím) sevřenou ruku v pěst, pomáhá psí jazyk k tomu, aby se ruka uvolnila. „Měli jsme pána, který byl přesně tento případ, a když jsem od něj odcházela, měl ruku zcela otevřenou a uvolněnou. Bohužel to nevydrží napořád, to už je ale medicínská záležitost,“ vysvětluje Lenka.

Závěrem

Canisterapie chytla Lenku hlavně díky tomu, že je humanitně založená. Vystudovala sociální práci a má k této oblasti velmi blízko. Přináší jí to pocit naplnění a radost, že může být něčím prospěšná, i když, jak sama říká, práci vykonává hlavně pes a ona je spíše prostředník. Někdy jsou výsledky canisterapie vidět hned (například když se klient rozmluví nebo najednou vykonává pohyby, kterých předtím nebyl schopen), jindy až později. „Jsem si jistá, že kdyby se mi nepřihodila ta autonehoda, nebyla bych dnes tam, kde jsem. Neměla bych vystudovanou vysokou školu, nepoznala bych tolik skvělých a úžasných lidí, kteří za ty nohy stáli, a rozhodně bych nebyla taková, jaká jsem dnes,“ říká Lenka Lašková.


Text: Marie Trauškeová
Foto: archiv Lenky Laškové

 

■ nahoru


Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Rozumím!