pomáháme

Pomocné tlapky o. p. s. - asistenční psi pro
zdravotně postižené

Helppes - Centrum výcviku psů pro postižené o.s.®

 O.S. Srdcem pro kočky

nadační fond Pes v nouzi

SmartDog s.r.o. Slovensko

Psí cesta František, tak trochu jiný útulek

starvita
reklama 

Má název netradiční, což ostatně odpovídá přece jen stále u nás netradičnímu účelu.

 

„Psí cesta František“ – psí hospic, kde předsedkyně spolku Jana Hrstková pečuje o psí seniory, kteří jsou díky svému věku nebo zdraví většinou už neumístitelní do nových domovů. Její azyl pro psí staroušky se nachází na krásném místě ve Středočeském kraji kousek od památné hory Blaník, ve vesnici zvané Karhule.
Při příjezdu do útulku nás na první pohled zaujaly tři věci – všichni psi spolu byli pohromadě (žádné kotce a separační výběhy), nezněl tu štěkot, psi nás vítali velmi tiše, a co nás opravdu okouzlilo, byla krásná jurta, která sloužila psům i jejich laskavé pečovatelce jako útočiště. Dveře do ní byly otevřené, a tak psi mohli chodit libovolně dovnitř i ven na rozlehlý pozemek. Ten spolu se psy sdíleli i dva koníci a hejno slepiček.

Proč František?

Příběh Jany Hrstkové a její cesty k psím seniorům stojí rozhodně za zaznamenání. Ostatně jen obtížně lze slovy popsat atmosféru rozhovoru a klid, který z této ženy přímo sálá. Jana studovala práva a ekonomii a v této oblasti i pracovala. Svým okolím byla velmi tlačená k tomu, aby byla v práci úspěšná. V osmadvaceti letech ale přišel zlom. Rozešla se se svým úspěšným přítelem, přišly závažné zdravotní potíže, skončila v práci.
Odmalička měla velmi ráda psy, ale po dobu právnické kariéry své záliby upozadila. Rozhodla se začít znovu. „První, co bylo, že jsem šla do útulku, původně pro mladého ridgebacka, ale odvedla jsem si odtamtud osmiletou Boženku. Ta mi změnila život, byl to můj první senior. Začala jsem se zajímat o fakt, že v útulcích je ohromné množství starých pejsků. Říkala jsem si, že je Boženka malá a hodná, že si ji určitě někdo vezme. Ale v útulku mi tehdy řekli, že nevezme, že je stará a staré psy lidé nechtějí. A to jí bylo pouze osm let! Bohužel byla velmi silná kardiačka a žila se mnou velmi krátce, jen rok a půl,“ říká Jana Hrstková. Když Boženka zemřela, zavolala Jana Hrstková do brněnského útulku na Kociánce, odkud fenka pocházela. Chtěla jim tam totiž dovézt věci, které po Božence zůstaly. Jakmile ale do útulku přijela, hned dostala nové štěně, omašličkovaného Lojzíka – prý místo Boženky. A tak i když si Jana myslela, že její další pes bude opět senior, najednou měla doma hyperaktivní štěně. Za čas na to následovala ještě fenka Čikutka, která byla velmi bázlivá, ale Jana měla správný pocit, že jí pomůže s výchovou aktivního Lojzíka. Právě u ní si uvědomila, že výchovné metody nelze brát jako univerzální, že nejlepší metodou je psy pozorovat, být s nimi a u
it se od nich. „No, a když jsem měla tyhle dva celkem mladé pejsky, kone
ně jsem k nim mohla vzít i starouška. To byl náš pověstný Fanoušek. Byl to kardiak, ale já v útulku říkala, ať mi ho dají, že už to s kardiaky umím. Měl velmi zvětšené srdce a jeho prognóza byly tak
tyři měsíce života. U nás úžasně ožil a byl s námi ještě dalších pět let, přestože to byl staroušek. Po něm nese náš psí hospic jméno. Také jsem měla děde
ka Františka, který na mě měl velmi hezký vliv. A zjistila jsem, že František z Asisi měl také zajímavý život a měl rád zvířata,“ sděluje nám Jana Hrstková.

Harmonie v psí smečce i lidské duši

Naše povídání se z větší části odehrálo právě ve zmíněné jurtě. Psi zde měli mnoho různých pelíšků a vyvýšených míst, kde mohli odpočívat. Z jednoho na nás koukal obrovský pes, kříženec německé dogy, kterému Jana Hrstková říkala mistr Douglas. Byl to už šedinami ozdobený psí stařeček, který měl ale stále velmi živý a milý pohled. Sledoval nás a nechal se hladit. Výstupky a bouličky na jeho těle naznačovaly, že něco není v pořádku. Prý má metastázy, ale jelikož je mu už přes dvanáct let (což je u německých dog opravdu požehnaný věk), byla by operace a narkóza velmi riziková. Bere tedy pravidelně léky a je zahrnován velkou láskou. Je až neuvěřitelné, v jaké harmonii a klidu tu psi spolu žijí. Každý pochází odjinud, každý má za sebou svou historii, často i velmi nepěknou, ale zde panuje klid. Psi leží na zemi nebo v pelíškách, odpočívají a spokojeně oddychují. Podle Jany Hrstkové na ně dost možná pozitivně působí i samotná jurta. Díky kruhovému prostoru zde nejsou žádné kouty a odevšad psi na Janu vidí. I samotné umístění psího hospice poblíž hory Blaník je zajímavé – podle místních tu působí různé vibrace. Na lidi působí všelijak – někdo se díky nim uvolní, jiného za 
ne například bolet hlava. Jana Hrstková vyměnila svou úspěšnou kariéru, pohodlí a vysoké podpatky za život desítky kilometrů daleko od svého původního bydliště na Moravě, za život v přírodě a se zvířaty, které tolik miluje. Sama říká: „Nic mě nikdy neudělalo tak šťastnou, jako když oni jsou šťastní. Jejich život dává smysl tomu mému.“

Stačí si s nimi porozumět

Lidé se často Jany ptají, jak je možné, že se jí psi ve smečce nehádají a dokážou spolu takto klidně žít. Oni by se prý hádali, kdyby jim Jana jemně nenastolila pravidla. Kolikrát úplně stačí mezi psy, kteří spolu mají konflikt, vstoupit a oni toho nechají. Nebo po psu, který vyvolá konflikt, hodit malý kamínek, on se lekne a přestane přemýšlet o blbostech.
Na psy zásadně neřve, protože když zahuláká na jednoho, odnese to třeba dalších patnáct psů. Vše se proto snaží řešit v klidu. A daří se jí to – psi zde žijí spokojeně vedle sebe i s koňmi a slepicemi, i když původně měli třeba lovecké pudy. Podle Jany se tyto drobné nuance dokáže naučit každý.

Režim podle světla

Jana o pejsky pečuje po celý den. Když se náhodou někam vzdálí, nebývá to déle než na tři hodiny. Denní režim se tu váže k ročnímu období. „Žijeme v takové instantní době. Jsme tlačení k tomu, abychom si usnadnili život. Abychom si večer sedli k televizi, která nám řekne, co si máme zítra koupit, co máme dělat a čeho se máme bát a podvědomě do nás cpe – nepřemýšlejte, hlavně nepřemýšlejte. To, jak tady žijeme my, není pro spoustu lidí pohodlné, bez pochyby. Díky světelné kopuli v jurtě jsme tu napojení na světlo, ne na čas. Třeba v zimě za 
ne v osm ráno světlo a ve čtyři odpoledne skončí. Za tu dobu musím vyčistit krb, nasekat třísky, donést je sem, aby dřevo proschlo, udělat teplo, rozmrazit vodu, vyměnit vodu, udržovat ji pro psy trochu teplou a podobně. Je to jiný rytmus, ale stále mi to dává větší smysl než otočit kohoutkem a říct si: budiž teplo. Je to jednodušší, nemusí se u toho přemýšlet, zažila jsem to. A občas jsem z toho i unavená, to přiznávám. Teď tu vedle dostavujeme novou stavbu, protože se k tomuto pozemku už vztahoval projekt. Je to velikost garsonky, já nemám v plánu tam bydlet, ale mohu to nabídnout komukoli, kdo bude chtít třeba na týden přijet a pomoci tu,“ říká Jana Hrstková. Skvělý bude tenhle domek i pro psy, kteří budou muset být třeba zpočátku odděleni od ostatních – například háravé fenky nebo nekastrovaní psi. I když mají psi k dispozici rozlehlou zahradu, chodí s nimi Jana dvakrát denně ven. Dopoledne bere většinou úplné staroušky, se kterými jde pomaličku, dojdou k tůňce, kde se napijí, a vracejí se zpět. Odpoledne pak bere na procházku „partu hic“, což jsou živější pejskové, a jde s nimi třeba pětikilometrovou procházku ve svižnějším tempu. Někdy je doprovází i na koni, aby jim stačila.

Výběr nových majitelů

Když člověk projeví zájem o některého z pejsků určených do adopce, musí nejprve vyplnit dotazník, který obsahuje i velmi osobní otázky. Pokud tohle odmítne, ztrácí i Jana zájem. Jak Jana Hrstková říká: „Jsou tam vysoce soukromé otázky, ale pes je vysoce soukromá věc. Nekupujete si mobil, ale člena rodiny. Po všech krajích mám pak ochotné lidi, které za zájemcem posílám, aby se podívali, jak to u něj vypadá. Také mám velmi přísnou adopční smlouvu, ale nikdy jsem ji nemusela použít.“ Občas prý všichni pošlou fotku nebo zprávu, jak se adoptovanému pejskovi daří. Kdyby se cokoli dělo, mám možnost si psa vzít zpět. Vždy chci zájemce osobně vidět – ať už přijedou oni ke mně, nebo já se psem za nimi. Také se může stát, že někdo přijede a já jim psa nedám, to se mi zatím stalo jednou.“ Když Jana dává psa do adopce, vždy to obrečí, ale zároveň je ráda, že konečně bude mít péči jen sám pro sebe.

Označování psů se vyplatí

Často se stává, že se v okolí Blaníku a v okolních vesnicích pohybují bezprizorní psi. Pak Janě Hrstkové volají lidé a ptají se, zda jí některý pes neutekl. Často jsou to psi ze stejné vesnice a Jana už ví, komu patří, a rovnou hlásí, komu a kam je mají zavézt. Zároveň se snaží své sousedy poučit o tom, že není až takový problém připnout psu na obojek známku s telefonním číslem. Bohužel tu ale prý velká část lidí přemýšlí tak, že psa ráno vypustí a on se někdy vrátí. Přitom ho ale vystavují i riziku zajetí autem. Někteří dokonce už své psy nechali očipovat, ale často je pak problém, že čip nezaregistrují, a tím pádem nejsou jako majitelé psa dohledatelní.

Vysněná anatolka

Jsou to dva roky, kdy si Jana Hrstková na začátku roku uvědomila, že by potřebovala na pozemek pastevecké plemeno, které by jí ochránilo slepice před kunami a dalšími šelmami. Vybírala tehdy pastevce, který by dobře vycházel se zdejšími psy a neskákal dva metry vysoko. Také chtěla, aby to byla fenka. Původně hledala již dospělého jedince, ale nakonec si řekla, že by bylo lepší štěně. Ze všech pastevců jí nakonec vyšel anatolský pastevecký pes (kangal). V té době našla dvě chovatelské stanice, a obě měly zrovna vrh štěňat. Jeden vrh byl více hr, druhý naopak víc kamarádský. Jana tedy zavolala druhému chovateli s dotazem, zda nemá volnou fenku. Ale on měl tehdy jen pejska. Řekla mu tedy, aby na ni myslel i na podzim, až bude krýt svou druhou fenku, že by si vzala štěňátko, fenku. „Ale jak to tak chodí, vyšlete prosbu do vesmíru, tam to udělá desetkrát otočku a šup. Ze stejného útulku, jako pochází Douglas, mi volali, že tam mají opět velkého psa, tedy fenu, která vypadá jako pastevec, zda bych se na ni nemohla přijet podívat a poradit, co s ní. Podívala jsem se na ni a on to byl kangal. Slíbila jsem, že přijedu,“ říká Jana. I když seznamování nějakou dobu trvalo, anatolka Madla nakonec odjela s Janou vstříc novému domovu. Do smečky zapadla skvěle. Jana jí pak za nějakou dobu vzala k veterináři, aby ji očipoval, on ji ale nejprve namátkově přejeltečkou, pro sichr, jestli už čip nemá. „A on tam pípl. I když v útulku říkali, že ho hledali a nenašli. Byly jsme spolu už sžité, měla super povahu a teď tu byla šance, že má svého majitele. Vyhledala jsem tedy číslo čipu přes národní registr a tam mi vyjel Moloss club. Tam mi zjistili, kdo je chovatel. Neuvěříte mi, byla z chovatelské stanice, odkud jsem měla zamluvenou podzimní fenečku. Volala jsem tedy panu chovateli a říkala mu, že už mám doma jeho odchov a jak se fenka podle průkazu původu jmenuje. Chtěla jsem, aby mi řekl, komu ji prodal,“ říká Jana Hrstková. Nakonec Jana mluvila s původním majitelem Madly, ale ten už o ni nejevil zájem. Prý ji měl ve firmě na hlídání s dalšími ovčáky a stále mu utíkala. Jana mu tedy poslala darovací smlouvu, aby si Madlu mohla nechat. V té lhůtě se ale původní majitel kdykoliv může rozhodnout, že si psa vezme zpět. Byla to dlouhá a napínavá doba. Nakonec se majitel rozpomněl, že psa už předtím někomu daroval a nevěděl komu (dost možná si to vymyslel, aby se vyhnul papírování). Lhůta tedy běžela znovu, ale Madla nakonec Janě Hrstkové zůstala. „Je povahou neskutečná. Ploty jsem zvýšila o přesah, protože metr padesát víceméně překročila a šla si desetikilometrový okruh. Dostala GPS na obojek a po zvýšení plotu neutíká. Je miliardová. Úžasně nyní funguje, zvládá základní povely, na procházce mi neloví zvěř, miluje lidi, ale večer sem nepustí člověka a ochrání slepice před kunami,“ dodává Jana Hrstková.

Jak je možné pomoci

Zrovna nedávno dostala Jana nabídku z Rafaelu (útulku pro psy, pozn. redakce), že jim darují patnáct pytlů granulí, což považuje za něco úžasného. Kromě granulí dává Jana psům i kvalitní konzervy (například Grand Carno nebo ledvinové a jaterní diety) – ty prý se nikdy neztratí, protože spotřeba je tu obrovská. Kupuje jim i syrové maso a kosti, na kterých si psi čistí zuby. Na zimu jsou skvělé savé podložky, protože staroušci často nestihnou vyjít ven a vyvenčí se vevnitř. Velmi užitečná je i dezinfekce (například Betadina). Také je možné přispět na transparentní účet. Kromě materiální a finanční pomoci pak Jana Hrstková uvítá i všechny lidi s dobrou vůlí, kteří nabídnou fyzickou pomoc.

Psí cesta František z.s.
Karhule č. p. 100
Středočeský kraj
tel.: 603 143 341
e-mail: psicestafrantisek@gmail.com
Účet: 2700954154/2010

Text a foto: Marie Trauškeová


 

■ nahoru


Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Rozumím!