pomáháme

Pomocné tlapky o. p. s. - asistenční psi pro
zdravotně postižené

Helppes - Centrum výcviku psů pro postižené o.s.®

 O.S. Srdcem pro kočky

nadační fond Pes v nouzi

SmartDog s.r.o. Slovensko

Shelly, parťák do životní nepohody

Když se Vítězslavu Saganovi naskytla možnost mít asistenčního psa, netušil, jaké překážky se mu postaví do cesty. Fenka je mu už nyní velkou oporou a on doufá, že se vše obrátí k lepšímu a dalších několik let budou kráčet bok po boku.

 

Od narození trpím dětskou mozkovou obrnou – jsem na vozíku, mám z části postižené i ruce. Jsem pejskařem snad odmalička. Hodně jsem se věnoval cizím psům a v devíti letech jsem měl svého prvního asistenčního psa. Zemřel ale velice brzy na rakovinu, dlouho jsem pak psa neměl. V pubertě jsem začal venčit cizí psy, abych mamku přesvědčil, že se o psa dokážu postarat a že mě to baví. Den před Štědrým dnem jsem dostal křížence jezevčíka, ten však ve svých dvou letech utekl ze zahrady a i přes moje intenzivní hledání se již nenašel. V současné době máme doma křížence zachráněného před utopením, ale ten byl příliš temperamentní na speciální výcvik.

Asistenční fenka Shelly

Dlouho jsem přemýšlel a vlastně jsem i věděl, že asistenčního psa potřebuji. V září jsem nastoupil na střední školu, která není přizpůsobená pro postižené, navíc mám záchvatovité i psychické onemocnění – trpím tetanií (záchvaty podobné epilepsii), úzkostmi a panickými atakami, takže je to pro mě velmi psychicky náročné. Dlouho jsem nevěděl, kterou organizaci oslovit, nevyhovovaly mi třeba čekací lhůtou a podobně. Pak jsem oslovil méně známou organizaci Pomáháme psím srdcem, kterou mi doporučila kamarádka se slovy: „Zkus tuhle, jedna z cvičitelek mi tenkrát cvičila moji fenku, jsou hrozně fajn.“ Dlouhou dobu mi trvalo, než jsem přesvědčil mamku, že potřebuji psa. Když se mi to povedlo, zkontaktoval jsem organizaci, a už to jelo. Za týden jsem se s nimi sešel na osobní pohovor a na vyplnění dotazníku. Byli moc příjemní, měli s sebou dva asistenční psy (fenku labradora a psa flat coated retrívra) a jednoho canisterapeuta (pudla). Bylo to velice příjemné setkání. S těmito lidmi jsem věděl, že jsem na stejné vlně. Po pár otázkách, co rád dělám, kde studuji, jak cestuji a co potřebuji, mi sdělili, že by pro mě byla vhodná jedna z fenek jménem Shelly, která už je hotový asistenční pes. Řekli mi, že je to ta pod stolem. V tom momentě jsem věděl, že to je ta pravá, protože už půl hodiny před tím jsem ji tam potají hladil a nechal si olizovat ruce.



Nečekané překážky

Pak přišla otázka: „Co internát a škola?“ Tam by to mělo být v pohodě, na škole jsou asistenční psi povolení a tam, kde jsem studoval předtím, stále bydlím na internátě a škola je plně přizpůsobená, nevidím v tom žádný problém, odvětil jsem. Všichni jsme byli štěstím bez sebe a první setkání s Shelly mi dodalo tolik pozitivní energie jako dlouho nic. Problém však nastal právě s internátem. Začali se cukat a tvrdit, že to nejde. Že nevědí, co hygiena, co ostatní děti, jak s alergiemi. Musel jsem napsat speciální žádost řediteli, s tou následně oběhnout celé patro internátu, a když nebude jediný rodič souhlasit, mám smůlu. Také jsem musel dodat potvrzení o tom, že asistenčního psa opravdu potřebuji. Rozhořčilo mě to, ve škole jsou povoleni a na internátu ne? Proč, když do nemocnice mohou, a to jsou tam daleko přísnější hygienické podmínky? I když znám lidi, kterým zakázali mít psa na základní škole nebo s ním třeba vejít do kostela a už s tím bojují hrozně dlouho, bez úspěchu. Je to problém po celé České republice.

Velmi mi pomáhá

Nikdo si s ničím neví rady, ani jak to všechno vlastně funguje. Napsal jsem e-mail ministerstvu školství, ombudsmanovi, právníkům i politické straně, nikdo nic neví. Nebo se snaží pomoci, ale nakonec to stejně nedopadne, protože neexistují zákony. Někteří zase vůbec neodepíšou.
Shelly mi dokáže pomoci v každodenním životě, při upadnutí předmětu, od berle až po minci, při svlékání oblečení, podání zvonícího telefonu, otvírání a zavírání dveří, uklidnění panického záchvatu nebo přivolání pomoci při tetanovém záchvatu a tak dále. Hlavně je pro mne ale psychickou oporou a úžasným parťákem.


Nehodlám se jí vzdát

Abych mohl mít Shelly, která právě dokončuje výcvik, musím si zajistit ubytování, takže se snažím hledat, kde mohu, ale buď mě nechtějí ubytovat kvůli Shelly, nebo na to prostě nemám dostatek financí, přece jen jsem student. Je to vyčerpávající, ale dělám to hlavně proto, že se Shelly to byla láska na první pohled a nehodlám se jí vzdát, dodává mi neskutečné množství energie a tento boj je toho důkazem. Pokud dokážeme s Shelly uzavřít kapitolu bydlení, čeká nás taková další zdlouhavá kapitola – sponzorství. Přesněji shánění sponzorů pro zaplacení výcviku asistenčního psa, který stojí přes 250 000 Kč, což je vysoká částka, takže se budu snažit o hledání a oslovování nadací či firem. Přispět mohou však všichni jakoukoli částkou. Každá koruna je pro nás dobrá.

Můžete pomoci?

Pokud byste chtěli Vítězslavovi přispět na výcvik Shelly nebo mu poskytnout bydlení, můžete ho kontaktovat prostřednictvím e-mailu: saggii@email.cz.


Text a foto: Vítězslav Sagan


 

■ nahoru


Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Rozumím!