pomáháme

Pomocné tlapky o. p. s. - asistenční psi pro
zdravotně postižené

Helppes - Centrum výcviku psů pro postižené o.s.®

 O.S. Srdcem pro kočky

nadační fond Pes v nouzi

SmartDog s.r.o. Slovensko

Psi na palubě Titaniku

V dubnu uplynulo již sto sedm let od zkázy „nepotopitelného“ Titaniku. V ledových vodách Atlantiku tehdy přišlo o život přes tisíc pět set lidí a jen sedm set se zachránilo. S nimi i tři psi.

 

Měl být chloubou britské lodní dopravy – ve své době největší a nejmodernější parník světa. Titanik na své první a zároveň poslední osudové plavbě převážel dva tisíce dvě stě lidí, z toho na devět set členů posádky. Podle dochovaných záznamů bylo v době neštěstí na palubě také minimálně dvanáct psích pasažérů. Pravděpodobně jich bylo ještě více, ale protože byli na seznamy zapsáni jako náklad, jejich přesný počet nelze zjistit. Paradoxně právě na den, kdy parník zmizel pod hladinou oceánu, byla v lodním programu naplánována psí výstava.



Tři šťastní

Ze všech naloděných psů přežili tragédii jen tři – jeden pekinéz a dva pomořanští špicové. Měli štěstí, že byli malí, a tak je mohli jejich majitelé snadno schovat pod kabát či deku a propašovat je tak do záchranného člunu.
Bebe, fenka pomořanského špice, kterou si čtyřiadvacetiletá Margaret Haysová koupila během své návštěvy Paříže, sdílela kajutu se svou paničkou v první třídě. Haysová cestovala se svými dvěma kamarádkami. Když loď 14. dubna dvacet minut před půlnocí narazila do ledovce, byli cestující nejprve ujišťováni, že se nestalo nic vážného. Mladé ženy ale dostaly strach, a tak Haysová zabalila psa do deky, jako by to bylo malé dítě, a vydaly se ven na palubu. Tam dostaly záchranné vesty a i se psem nastoupily do záchranného člunu číslo sedm, jenž byl vypraven jako první. Všichni ze člunu byli druhý den zachráněni posádkou lodi Carpatia.
Druhý z pomořanských špiců patřil čtyřiapadesátileté Elizabeth Jane Anne Rothschildové. Ta se psem ukrytým pod kabátem nastoupila na záchranný člun číslo šest. Když pak posádka záchranné lodi zjistila, že bohatá Američanka má ve člunu svého mazlíčka, odmítala jej vzít na palubu. Rothschildová ale prohlásila, že bez svého psa člun neopustí. Nakonec jí tedy dovolili vstoupit na loď i s jejím špicem. Psa tehdy Elizabeth Rothschildová zachránila, o manžela ale přišla – zůstal na potápějícím se Titaniku.
Třetí přeživší, pekinéz jménem Sun Yat Sen, cestoval s rodinou Harperových, majitelů newyorského vydavatelství Harper & Brothers. Manželé Myra a Henry se zachránili oba, když je ze záchranného člunu i se psem vyzvedla loď Carpatia.



Dobrovolná smrt ve vlnách

Také někteří členové posádky trávili pracovní cestu se svými čtyřnohými miláčky. Například kapitán Edward J. Smith vlastnil bílého barzoje jménem Ben a nechal se s ním na lodi i vyfotografovat. Ben však na smrtonosné palubě strávil jen jeden den před vyplutím, potom se vrátil zpět domů ke kapitánově dceři.
Jiní takové štěstí neměli. Obzvláště dojemný je příběh padesátileté pasažérky Anny Elizabeth Ishamové, která cestovala se svou německou dogou. Každý den prý psa navštěvovala v podpalubí v prostoru vyhrazeném pro klece s domácími mazlíčky. Když zazněla výzva k evakuaci, Anna i se psem nastoupila do jednoho ze záchranných člunů. Bylo jí ale řečeno, že pes musí z člunu ven, protože je příliš velký a zabírá místo určené lidem. Anna nedokázala svého psího přítele opustit a vystoupila spolu s ním. Ačkoli její tělo nebylo nikdy nalezeno, někteří přeživší pasažéři později vypověděli, že ji viděli plavat v ledové vodě i s jejím čtyřnohým kamarádem – do poslední chvíle se ho prý pevně držela.

Těžké chvíle

Pouze pasažérům cestujícím první třídou bylo povoleno vzít si své mazlíčky až na horní palubu. Mezi nimi byli například Helena Bishopová a její trpasličí pudl pojmenovaný Frou-Frou, milionář John Jacob Astor s erdelteriérkou Kitty či Robert Daniel a jeho francouzský buldoček se vznešeným jménem Gamin de Pycombe. Rodina Williama Cartera cestovala se dvěma psy – King Charles španělem jménem Mee To a erdelteriérem, Henryho Andersona doprovázel čau-čau (příhodně pojmenovaný Chow-Chow), a tak bychom mohli pokračovat ve výčtu dalších psů uvedených v lodních záznamech včetně foxteriéra jménem Dog.
John Jacob Astor zemřel společně se svým psem. Ostatní jmenovaní cestující z první třídy se dostali do záchranných člunů, ovšem bez svých čtyřnohých přátel. Také majitelka trpasličího pudla Helena Bishopová katastrofu přežila. Později se svěřila novinářům, že když opouštěla kabinu a nechávala v ní svého psa (protože tak zněly příkazy), Frou-Frou ji za žádnou cenu nechtěl nechat odejít. Dokonce ji zuby chytil za okraj šatů a svíral je tak pevně, že se jí roztrhly, když je chtěla z psí tlamy dostat. Bishopová řekla, že ji ztráta psa velice zasáhla a nikdy prý nezapomene, jak zoufale se ji snažil Frou-Frou zadržet a přimět ji, aby ho neopouštěla.

Kočičí předtucha?

Psích obětí na životě málem bylo ještě mnohem více – naštěstí pro stovku foxhoundů si jejich majitel Charles Moore, který psy plánoval přepravit přes oceán na Titaniku, na poslední chvíli vybral jinou loď, a tak se do Washingtonu, kam měli namířeno, dostali živí a zdraví. Další dva psi se vyhnuli neštěstí, když se svými majiteli vystoupili už v Cherbourgu, tedy na první zastávce lodi po vyplutí ze Southamptonu.
Členkou posádky na Titaniku byla i kočka jménem Jenny, která byla nejen mazlíčkem a lovcem myší, ale i oficiálním lodním maskotem. Jenny žila na lodi a týden před jejím plánovaným vyplutím přivedla na svět koťata. V den, kdy se první cestující začali naloďovat k osudné plavbě, byla Jenny údajně viděna, jak všechna svá koťata postupně vynáší z lodi na břeh. Jeden ze členů posádky, který ji zahlédl, si to vyložil jako znamení, že Titanik postihne neštěstí, a sám ho proto také hned opustil. Kočka tak prý zachránila život nejen sobě a koťatům, ale i jemu.
Zkáza Titaniku byla událostí, která dodnes přitahuje pozornost lidí na celém světě. O jejích možných příčinách a průběhu neštěstí byla napsána spousta článků a knih a natočeno mnoho dokumentárních i hraných filmů. Až se na některý z nich zase někdy podíváte, vzpomeňte si přitom i na psí oběti této katastrofy.


Text: Mirka Koníčková
Foto: Shutterstock a archiv

 

■ nahoru


Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Rozumím!