pomáháme

Pomocné tlapky o. p. s. - asistenční psi pro
zdravotně postižené

Helppes - Centrum výcviku psů pro postižené o.s.®

 O.S. Srdcem pro kočky

nadační fond Pes v nouzi

SmartDog s.r.o. Slovensko

Drsňák Zak

V rodině, kde kraloval jezevčík, přišel po jeho odchodu nástupce, také samozřejmě jezevčík. Ten byl nejen drsnosrstý, ale i se specifickou povahou. No, posuďte sami.

 


Zak byl čistokrevný drsnosrstý jezevčík z chovatelské stanice ztracené v lesích. Jezevčíci tam mají ke jménu přidaný přídomek „od vévody Huberta“. Pokud si ale myslíte, že to jsou nějací rozmazlení šlechtici, tak jste na velkém omylu. Alespoň náš Zak, jak jsme mu zkráceně začali říkat, byl divoch z nejdivočejších.

Změna je život

Proč jsem si po dlouhosrstém jezevčíkovi pořídila „drsňáka“? No, uplynul nějaký čas a moji chlapci dorostli a pořídili si své pejsky. Tak po domě a zahradě běhal americký staford Nero a cane corso JZ (čte se Džejzí). Dlouhosrstý jezevčík mi k nim nějak nepasoval, tak jsem zvolila drsňáka.
Tímhle rozhodnutím jsem si připravila čtyři roky velké legrace, velkých starostí, nervů, smutků
a finančních výloh. Zak byl krásný rošťák, notorický útěkář a někdy nezvladatelný paličák. Jeho příběhy by vydaly na knihu. Protože Zak byl pes s papíry původu, slíbila jsem panu chovateli, že ho připravím na myslivecké zkoušky. To se lehce slíbí, ale hůře udělá.
Již při prvních náznacích jakéhokoli omezení volnosti Zak reagoval velice nevrle. Chvíli se podřídil a při mé první nepozornosti zdrhnul. Odmítal chodit u nohy, dokonce odmítal chodit na dohled. Při návratech domů jsem Zaka třeba ani okem nezahlédla, ale on už seděl před brankou a tvářil se značně otráveně, kde že se courám. Při opravě lávky dokonce denně přeplaval řeku, aby byl doma dříve než já. Jeho útěky byly legendární. Abych nebyla za úplně nemožnou, Zakův výcvik jsem střídala s léčením a ozařováním po rakovině, která mě postihla. V mé nepřítomnosti cvičili synové, no a jak, to si asi dovedete představit. Aby jim malý neposlucha neutíkal, připnuli ho k „Džejzímu“ a Zak se musel naučit velice rychle běhat. Někdy jsem měla při venčení dojem, že se snad tlapkami jen odráží v letu.

Doma to byl jiný pes

Doma a na zahradě byl Zak vzorný, poslouchal, všichni tři psi spali k sobě přitulení v jednom pelíšku, respektoval naše kočky a vůbec se choval jako mazlík. Dokonce když JZ dělal chůvu koťatům a naučil se je nosit v zubech, Zak se po něm opičil a také nosil koťata v tlamičce. Na mysliveckého psa všechno špatně. Jako úplný laik na přípravu psa pro myslivecké zkoušky jsem se účastnila společných nácviků s myslivci. Skoro při každém nácviku Zak zmizel, protože na vyhledání zvěře byl opravdový machr. Jenže si myslel, že mi toho zajíce musí přinést, když už ho vyčmuchal. Když nechytil prvního zajíce, tak se objevil zase druhý a tak dál, dokud milý Zak mohl běhat. Jenže to už byl od místa nácviku několik kilometrů. Nejdřív jsem šílela a Zaka honila. Posléze jsem si uvědomila, že je to zbytečné, že je nepolapitelný. Tak jsem ho dlouhé hodiny hledala a byla strachy bez sebe. Pak mi zkušenější poradili, ať nechám na mezi svetr nebo bundu a navečer si tam Zaka jedu vyzvednout. Stálo mě to poměrně dost nervů a benzinu, ale fungovalo to. Pořád jsem věřila, že až Zak dospěje, bude vycvičený, zase s ním bude pohoda, jaká byla s Dejlíkem. Nebyla. Zak nepřestal utíkat.

První zkušenosti

Přes všechna úskalí jsme se všechno naučili a po svodu dostali povolení, že Zak může k první zkoušce. Plná sebevědomí (vždyť všechno umíme) jsem Zaka na příkaz vypustila z vodítka. On místo toho, aby předvedl, co jsme trénovali, běhal po poli jak blázen a kašlal na všechny příkazy a na všechno. Ve chvíli, kdy viděl, že po něm jdu a bude konec svobody, skočil přes potok. Tam na mě pokukoval, co jako já na to. Co pokukoval, on se mi přímo chechtal do očí. No já přes potok neskočila, ale poprosila o tu službičku kamaráda a před ním Zak neutekl. Byla jsem rozlobená, chvíli jsem na rozježeného mizeru řvala, chvilku s ním třepala. Pak mu dlouze promluvila do duše a světe, div se. Rozhodčí viděli, že mě ten neúspěch fakt mrzí, a na přímluvu cvičitele nám dali druhou šanci. A Zak šel jak hvězda. Vše správně a za plný počet bodů. Rozhodčí si dělali legraci, že jsem vyměnila psa. Říkala jsem si, že už snad příště bude lépe, ale Zak byl jiného názoru. Dny Zakových vítězství a mých proher měly pokračovat.

K norování si musel najít cestu

Nácviky na zkoušku z norování jsme dělali na Ostaši u Police nad Metují. Vzhledem k tomu, že nora je obehnaná plotem, jsem se útěků nebála. Byla jsem však překvapená, že můj rošťák do nory nechtěl. Nevěděl, proč by měl lézt do nějaké nory, když okolo je takový krásný les a plno schovávaček mezi skalami. Tak mi správce nory nabídl, že mu ukážeme lišku. Zak na lišku mrkl, a co jako? Nereagoval ani na „chyť kočičku“. Tak jsem musela s pravdou ven, že s kočkami je doma v dobrém rozmaru. To jsme ztratili hodně bodů u myslivců! Pak se chlapi dohodli, že lišku trochu poškádlí klackem, aby ji vydráždili a liška zaprskala. Zak se zájmem pozoroval, co bude s tím klackem. Že by aport? A ta liška se do klacku zakousla. To tedy Zaka fakt naštvalo a chtěl si to s ní okamžitě vyřídit. Každý klacek je přece jeho! Pak jsme ho lehce dostali do nory. Musím upozornit ochránce lišek, že v současné době se již norování dělá bezkontaktně. Pes je od lišky oddělen kovovou mřížkou. Zkouška spočívá v ochotě psa vlézt do nory, hlasitosti štěkání před každým odděleným „kotlem“, kde je liška. A také na rychlosti, kterou podruhé, po odstranění zábran, noru proběhne. Od té příhody s klackem byl Zak ochoten vlézt do nory kdykoli, štěkal výborně před každým „kotlem“ a posléze noru proběhl za šest vteřin. Ale pouze při nácvicích.

Sladký spánek při zkouškách

Den před zkouškou mi ten průšvihář při venčení zase utekl a vrátil se až pozdě večer. Tlapky gumové, nacpal si bříško a usnul. Noc byla krátká. V sedm ráno jsme museli být nastoupeni u nory. Psů bylo hodně a my si při losování vytáhli poslední pořadí. To bylo fakt k vzteku. Zak se při každé výměně psa cpal do vrátek k noře, vztekle okusoval větvičky, které mu překážely u branky, vrčel na každého psa. Proto jsem s ním raději poodešla k potůčku a tam jsme čekali, až na nás dojde řada. Dopoledne se překulilo v horké odpoledne a teprve okolo třetí hodiny na nás přišla řada. Zaka jsem trochu vyhecovala a on s chutí, jako vždy, vletěl do nory. A ticho. Žádné štěkání. Okolo nory klid,
v noře klid. Překvapeně jsme se se zkoušejícími po sobě dívali, protože při zkoušce se u nory nesmí mluvit. Až se rozhodčí zeptal, zda má odklopit prkenný dekl, který dělá na noře strop, abychom věděli, co je se psem. A představte si tu ostudu, co jsem měla, panička potenciálního vítěze! Zak spal s čenichem pět centimetrů od mřížky, za kterou seděla liška. V noře krásný chládek a ticho, tak se vybodl na lišku a konečně chtěl dospat tu krátkou noc. Mě to stálo tisíc korun za zkoušku a čekání půl roku na další termín, protože zkoušky se na každé noře dělají jednou v roce. Na podzim jsme jeli sedmdesát kilometrů na jinou noru, kde jsme to neznali, a Zak se vyznamenal plným počtem bodů a největší rychlostí. Zase napodruhé. Ale za tu další tisícovku to stálo. Zak už měl zkoušky a k uchovnění mu chyběly výstavy a bonitace. Na výstavě se Zak zase předváděl, bohužel jinak, než bylo předepsáno. Ale to vám napíšu snad zase někdy příště.

Text: Jana Hlináková
Foto: autorka a Shutterstock

 

■ nahoru


Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Rozumím!