pomáháme

Pomocné tlapky o. p. s. - asistenční psi pro
zdravotně postižené

Helppes - Centrum výcviku psů pro postižené o.s.®

 O.S. Srdcem pro kočky

nadační fond Pes v nouzi

SmartDog s.r.o. Slovensko

Síla vlídného slova

Tentokrát vám nenabídneme reportáž z konkrétního útulku, ale ukážeme si další možnosti, jak psům v nouzi pomáhat. V tomto případě tím, že o nich účelně, a přitom vkusně informujeme a zvyšujeme tím šanci jim brzy najít nový domov.

 

Obsáhlý svět internetu nabízí stovky a tisíce stránek, které nabízejí psy a další zvířata v nouzi. Mezi zajímavé a účelné patří nepochybně ty s názvem Se psem mě baví svět. Na jejich tvorbě a především na vytváření inzerátů se aktivně podílí Veronika Hájková. Její srdečně psané popisky psů k adopci mají neuvěřitelný dosah – často je na sociálních sítích sdílí i více než tři tisíce lidí. Zaujalo nás to, a proto jsme se rozhodli ji trochu vyzpovídat.

Jak jste se k této práci dostala?

Moje celoživotní téma jsou zvířata a děti. Už v osmé třídě jsem si napsala do dotazníku, že budu v rozhlase vysílat pro děti. Od toho už jsem neupustila, a když jsem se k té práci po škole konečně dostala, už jsem věděla, že moje pořady budou o přírodě a zvířatech. Přírodou se hodně zabývala kolegyně Milena Lukavská, ale tu zase bavil takový vědečtější pohled na věc, tak já jsem se zaměřila na konkrétní zvířata a chovatelství. Nějakou dobu jsem pak pracovala v České televizi s Martou Kubišovou na pořadu Chcete mě?, později jsem jako dramaturg připravovala pořad Mezi námi zvířaty, kde byl mým kolegou Filip Rožek. Filip pak z televize odešel, a když jsme se po čase zase potkali, já jsem byla v Rádiu Junior zvířecí agentkou a Filip založil organizaci Se psem mě baví svět. Zjistili jsme, že jsme pořád na stejné vlně a od té doby vlastně žijeme v psím světě.



Věřila jste od začátku, že budou mít vaše příspěvky tak daleký dosah? Sdílí je pravidelně přes tisíc lidí…

Nedávno jsme hledali nový domov malému voříškovi Foxovi a sdílely ho skoro čtyři tisíce lidí. Fox našel krásný domov, i když byl starý, nemocný a týraný, takže psychicky na tom nebyl slavně. Nemůžu říct, co jsme čekali a čemu věřili, ale udělali jsme všechno proto, aby to tak bylo. Filip mě naučil, jak moc je důležitá fotografie, aby se na ni lidi chtěli dívat a toho pejska milovali. A zpovědi těch pejsků? Kdyby měl každý člověk v sobě kousek psí duše a uměl se podívat na svět psíma očima, nebylo by tolik zvířecího neštěstí na světě.

Vaše upoutávky na pejsky hledající nový domov jsou velmi čtivé a lidské. Dostává se vám po adopci psa zpětné vazby od útulků nebo od nových majitelů?

Ano! S mnoha novými rodinami si píšeme, posílají fotografie, některým pomáháme i finančně. Od našich spolupracovníků z útulků máme všechny informace, těší nás, když se psi mají skvěle, a když se náhodou stane, že pejskovi nový domov nevyjde, jedeme druhé kolo. Nikdy to nevzdáváme.

Z čeho při psaní upoutávek vycházíte? Jezdíte se na popisované pejsky do útulků podívat?

To je různé. Někdy se s těmi psy známe osobně, třeba když jsme u fotografování, někdy máme informace jen od lidí, kteří o ně pečují v útulcích nebo v dočasné péči. Ty informace jsou tak podrobné, že se přede mnou ten pes zhmotňuje, až prostě začne sám o sobě mluvit.

Jak dlouho už vlastně psům pomáháte a jaké byly vaše začátky?

Pořady o zvířatech jsem dělala vždy. Pomáhat jsem začala ve chvíli, kdy jsem v lese potkala psa, a nikde v okolí ho nikdo nehledal. Celý víkend jsem se mu snažila pomoci najít cestu domů. Bohužel marně. Musela jsem ho odvézt do útulku, ale chtěla jsem mít jistotu, že o něm budou všude vědět. Obvolala jsem všechny okolní policejní stanice a požádala dramaturga pořadu Chcete mě? o seznam útulků. Tak jsem se seznámila s panem Jiřím Šebánkem a stala se scenáristkou Marty Kubišové.

Pomáháte i coby dočaskářka – kolika psům už jste takto změnila život a jak na ně vzpomínáte?

První jsem asi změnila život boxerce Emě, kterou jsem si vzala z útulku Jaroslavy Kladivové v Modřanech. Letos by jí bylo dvacet let. Pořád mám doma schované její první vodítko.
Jinak v dočasce jsem měla tři fenky, Lola žije jako princezna u paní Ivy a knírače Fida v Ostravě, Lílije byla těžce nemocná, tak u nás strávila zbytek života a byla to moje velká láska. Frída se z dočasky stala „časkou“, žije s námi přes šest let, miluje nás všechny, hlavně buldočku Belindu, a já vlastně od první chvíle věděla, že tyhle dvě už nikdo nemůže od sebe odtrhnout, takže to bylo bez debat.

Měla jste někdy opravdu zapeklitý případ?

Zapeklitý ani ne. Nejhorší a smutné případy jsou, když si ti psi sami svoje štěstí hatí. Lidi jim ublížili, zkazili jim pohled na svět a život, ti psi se pak už taky neumějí správně dívat a rozhodovat. Když už najdou novou rodinu, neumějí se v ní chovat, a tak putují zpátky do útulků. Není to vždycky jen nepochopení a netrpělivost a neempatie lidí. S těmi psy není lehký život, a kdyby to byli lidi, byli by třikrát rozvedení. Prostě my lidi a psi jsme si hodně podobní. I když psí láska je nekonečná jako nebe, říká můj kolega Filip, a má pravdu. V tom jsou psi lepší než my.

Jak se na nové psí tváře u vás doma dívá vaše anglická buldočka Belinda?

Ten pohled byste nechtěla vidět. Ona by si nikdy nepustila do bytu jiného cizího psa. Ale já mám takové zaklínadlo. Řeknu jí: prosím tě, tenhle pes potřebuje pomoc, je to strašlivej nešťastník! Ona, která se narodila se zlatou lžičkou v puse, naštěstí rozumí slovu nešťastník a pak, když k tomu dodám, že ten pejsek je totálně v pr…, tak ona se v tu chvíli z dominy stane chůvou.

A jak se k vám dostala ona? Je také adoptovaná?

Ne, je to můj drahej pes, koupená jako štěňátko synovi a boxerce Emě, kterou jsem v jejích devíti letech podezírala, že ji přestává bavit svět. Tak jsem jí koupila Belindu a ukázalo se, že motto Se psem mě baví svět neplatí jen pro lidi. Ema ji naučila všechno, co jsem ji samotnou klopotně celý život odnaučovala, aby s ní nebyl svět jeden velkej blázinec.

V organizaci Se psem mě baví svět se zároveň snažíte získat peníze pro útulky. Jak se to daří a pomáhají tomu i knihy, které jste napsala?

Ten blázinec s nimi dvěma jsem popsala v knížce Pes ve městě. Dokonce se mi ozval jeden chovatel buldoka Arnolda ze Seattlu. Že mi děkuje, že prý jsem napsala knihu o jeho psovi. Tak mě vyléčil z domnění, že naše Belinda je výjimečná. Všechny moje knížky jsou plné psů, stejně jako můj život. Ale s organizací Se psem mě baví svět nemají nic společného. Pak ovšem existuje knížka Se psem mě baví svět, a ta pomohla velmi! A všichni, kdo ji vytvořili. Já jsem byla jen spoluautor a redaktor. Všechny honoráře i velká část příjmu nakladatelství Albatros byla věnována našim psům a organizacím, které o ně pečují. My ovšem vyděláváme peníze pro psy všemi možnými způsoby. Výstavy, koncerty, kalendáře, trička, kšiltovky, psí známky, sportovní akce a dále. Nikdy nepořádáme sbírky, peníze vyděláme tak, že přemluvíme lidi, kteří něco umějí, aby to pro psy udělali zadarmo. Bonus pro nás je, že se při tom potkáme se skvělými a výjimečnými lidmi. O psech nemluvě.

Kolik lidí se na těchto stránkách podílí?

Jsme dva, Filip a já.

Jaké jsou podle vás aktuálně největší problémy v tuzemských útulcích?

Problémy nejsou v útulcích, problémy jsou v neochotě lidí otevřít si hlavu pro vstup selského rozumu. Útulky praskají ve švech a lidi přesto nechají přijít na svět štěňata, která pak v krabicích házejí nejen za zdi útulků, ale i do škarp, lesů a polí. Pes žije v rodině deset až patnáct let. A ne každý chce nebo může mít tři, čtyři psy. Oni jsou i lidi, kteří nechtějí mít ani jednoho psa, a je to jejich svaté právo. Problém útulků není ani v tom, že se lidé stěhují nebo přebírají dědictví po dědovi a pes je jaksi navíc. Tak ho prostě někde uvážou, vyhodí z auta a odjedou, ti soucitnější přivedou do útulku, že ho zrovna našli. A tam někde začíná příběh psa, který buď najde člověka, kterého s ním bude bavit svět, nebo stráví zbytek života v kotci. Tak hledáme s ním!

Text: Marie Trauškeová
Foto: archiv Veroniky Hájkové

 

■ nahoru


Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Rozumím!