pomáháme

Pomocné tlapky o. p. s. - asistenční psi pro
zdravotně postižené

Helppes - Centrum výcviku psů pro postižené o.s.®

 O.S. Srdcem pro kočky

nadační fond Pes v nouzi

SmartDog s.r.o. Slovensko

Kubíček – chlupaté štěstí z útulku

Život se psem je pro člověka velmi obohacující – to ví snad každý pejskař. A pakliže si vezmete psa z útulku, kterému tím změníte doslova celý život, můžete si být téměř jisti, že nenajdete oddanějšího parťáka. Své o tom ví i Jana Kubešová, která nám poslala svůj příběh o voříškovi Kubovi.

 

Boudička u nás na dvoře zela již delší dobu prázdnotou a nedostatkek pejsků v naší rodině se projevoval neustálým sledováním psích fešáků snad ve všech útulcích. Výběr probíhal na webových stránkách, protože přímý pohled na ta smutná očka čekající za mřížemi v kotcích neskutečně trhá srdce i přesto, že je o ně vlastně postaráno. A tak byl objeven Kuba v útulku Bouchalka v Buštěhradě u Kladna. Popis u jeho fotky zněl dobře – aktivní mladý pes, voříšek, nekonfliktní povahy, vhodný na zahradu, jediné minus – velmi bojácný. Když jsme vstoupili do dvora útulku plného štěkajících stvoření, hledali jsme kotec s Kubou. Byl hned u vrat, jakmile nás spatřil, okamžitě zalezl do boudy, z níž nedůvěřivě vykukovala psí hlavička s vystrašenýma očima. Ale měli jsme jasno – toho si vezmeme, ten bude náš. Ošetřovatelka nám ho tedy vyvedla ven na vodítku, sepsali jsme adopční smlouvu a mohli vyrazit do nového domova. Kuba zřejmě vůbec netušil, co se to děje, hrozně se bál, utíkal před námi tak, jak mu to vodítko na délku povolovalo. Pohladit se moc nenechal, vlastně jen odkláněl před rukama hlavu do strany a tiše trpěl, asi v domnění, že mu po těle přistane nějaká rána. Byl tak ustrašený, ani jsme nedoufali, že ho dostaneme nějakým způsobem do auta. Nicméně se to nakonec povedlo a Kuba na zadní sedačce odcestoval. Cestou ani nehlesl, jen pozoroval cvrkot, ale – k našemu údivu se vůbec neklepal strachy. Poddal se osudu, o němž zatím nic nevěděl, ale možná někde v nitru duše doufal, že už bude jen dobře.

Našli jsme se



Když jsme dorazili domů, ihned jsme mu ukázali, kde bude bydlet, jeho kotec, boudu, pelíšek, misku. Nechali jsme ho prohlédnout i celý byt. Také jsme ho seznámili s naší jezevčicí Eliškou, též adopťáčkem, která ho jakožto kapitánka smečky vřele přijala, avšak s podmínkou, že velení bude stále na ní. Stala se jeho vychovatelkou a Kuba poté jejím ochráncem. Díky Elišce se Kubík začal pomalu rozkoukávat a zjišťovat, že už ho nikdo nebude bít, trápit, že už mu nikdo neublíží. Touha po pohlazení zvítězila, když viděl, že Eliška si to náramně vychutnává a večer po několika hodinách v novém domově si pro ně přišel sám. Předvedl nám, že i psí hračky ho zajímají a že v něm přeci jen ještě zbyl „kousek“ psa. Ten den Kuba vyjádřil nejvyšší možnou důvěru ve svého nového člověka – skokem a usazením se na klín a olíznutím obličeje. Ale nejen že překonal svůj strach, on projevil cit. Cit, kdy poznal, jak moc jeho paničce pes chyběl a jak moc ho potřebuje. Byl to okamžik zlomu, kdy pochopil, že – ano – tohle je moje nová panička, a ona zase získala to, po čem se jí tolik stýskalo – není třeba toto rozebírat podrobně – každý, kdo miluje psy, jistě ví.



Vše bylo nové



První vycházka nám ukázala, že Kuba nezná vůbec nic – obojek, vodítko, žádný povel ani samotné venčení. Byl mu zhruba rok a půl, a pravděpodobně nezažil nic pěkného. Měl strach ze všeho a ze všech. Bál se lidí, dětí, rukou, nohou, věcí. Cokoliv jsme vzali do rukou, vždy to pro něj byla výzva k úprku. Byl vylekaný i z obyčejného ručníku nebo smetáku. Zkraje probíhaly procházky tak, že jakmile z dálky uviděl zdroj strachu, okamžitě se schovával do křoví a tahal pryč. Vzhledem k tomu, že jsme se snažili ho brát ven co nejvíce, se situace začala lepšit a Kuba se postupně socializoval. Na procházky se začal moc těšit, i když před vším a všemi utíkal dlouho. Seznamování s lidmi mu šlo nejvíce přes ostatní pejsky – s těmi je velký kamarád. Postupně se naučil chodit u nohy, povel ke mně, sedni. Přes pamlsky zkoušíme překážky na cvičišti. Kuba s námi jezdí na výlety, chodíme na dlouhé túry, cestuje vlakem, autem, zvládl i převoz lodí přes řeku. I přes veškeré pro něho stresující situace dokáže být v klidu, pokud má svoji paničku. Nyní máme Kubíka rok, který pro něj znamenal mnoho změn, nejtěžší však asi pro něj bylo získání důvěry v člověka zpět. Bohužel vzhledem k jeho minulosti v něm napořád zůstane určitá nedůvěra a ostražitost v cizí lidi, ovšem pokroky, které den co den vídáme, jsou dobrým znamením, že se správně adaptuje na okolní prostředí. Už se neschovává, když jede cyklista, kočárek, ani procházení okolo lidí už mu nedělá takový problém. Naučil se nosit náhubek, nechá si vyčesávat srst (zkraje nemyslitelné). Bez problému může být jak v bytě (tam ale nesmí dlouho zůstat o samotě kvůli ničení věcí), tak na zahradě, kde kromě občasného „zahradničení“ neničí nic. Je to velmi čistotný pes, aniž bychom ho to učili, dokáže si sám říct o venčení. Venku je již velmi pozorný, lidi nevyhledává, ale v případě nutnosti vydrží ležet v přímé blízkosti cizích, nevšímají-li si oni jeho.

Naučil se vše potřebné



Díky péči, kterou jsme Kubíčkovi dali, se z něj stal sebevědomý, vyrovnaný a mazlivý pes, který už neváhá chránit a hlídat vlastní členy „smečky“, nikoliv však útočně. Vzhledem ke svému nízkému věku je velice tvárný, na spousty běžných situací si rychle zvykl a jeho zvídavost mu pomáhá překonávat strach a nedůvěru, a užívat si tak skvělého psího života. Na oplátku dává on nám tolik radosti, že se to nedá vyjádřit. Je to akční veselý pejsek, ze strachu více opatrný, ale naprosto nekonfliktní.

Nejlepší přítel



Je opravdu smutné, jak dokážou někteří lidé zkazit a zničit tak úžasné zvíře, jako je pes. Vezme-li si pak jiný člověk takto pošramoceného tvora, aby mu pomohl, dal domov a napravil jeho poškozenou duši, je neuvěřitelné, kolik se mu začne dostávat lásky, vděku, důvěry. Pes tohle všechno a mnohem víc člověku dává po celý svůj život, ať je mu dobře či nikoliv, ale my lidé si to bohužel nejvíc uvědomujeme až v té nejsmutnější chvíli. Všem, kteří zvažují pořízení pejska, mohu jen doporučit navštívit jakýkoliv psí útulek a věřte, že tam vždycky bude k mání ten nejlepší a nejvěrnější přítel.

Text a foto: Jana Kubešová

 

■ nahoru


Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Rozumím!