pomáháme

Pomocné tlapky o. p. s. - asistenční psi pro
zdravotně postižené

Helppes - Centrum výcviku psů pro postižené o.s.®

 O.S. Srdcem pro kočky

nadační fond Pes v nouzi

SmartDog s.r.o. Slovensko

Denýsek a Bejlinka – moji kamarádi a učitelé

Stará mlékárna
reklama 

Pozorovat Martinku Bolehovskou na dogfrisbee závodech je zážitek, protože ve svém věku předčí svými dovednostmi mnohé dospělé hráče. Kromě toho je vidět i její nesmírná láska k jejím psům, úcta k trenérům a ostatním závodníkům i jistá pokora. A tím raději jsme, že se s námi podělila o svůj příběh.

 

Jmenuji se Martina Bolehovská a je mi čtrnáct let. Mám dva bezvadné psí kamarády, díky kterým mám naprosto úžasné dětství plné dobrodružství a super zážitků. Abych byla přesná, doma máme ještě víc pejsků, protože se oba rodiče věnují kynologii a chovu chodských psů. Tatínek má ještě i rotvajlerku. Všichni jsou moc hodní, krásně poslouchají, ale já toužila mít svého menšího pejska.

Můj první pejsek

Když mi bylo šest let a šla jsem do první třídy, jeli jsme se podívat na Denýska. Denýsek je pejsek plemene Welsh corgi pembroke. Je to úžasný lišáček. Když jsem se na něj jela podívat, byla tam ještě spousta štěňátek. Jedeno hezčí než druhé, ale u Denýska to byla prostě vzájemná láska na první pohled. Doma jsem mu házela malý gumový disk a chtěla jsem po rodičích vědět, jak se to má vlastně házet. Rodiče zjistili, že je to dokonce sport a jmenuje se dogfrisbee. Mysleli si, že by bylo super naučit se házet disk tak, jak se má, a dělat to pořádně. Našli úžasnou trenérku Lucii Schönovou, která byla ochotná se věnovat malému dítěti s pejskem, který vůbec není typickým plemenem na dogfrisbee. Vzala si nás pod ochranná křídla na tábor, kde se nám věnovala. Agility nás na táboře učila Markéta Malinčíková. Obě trenérky jsou super, skvěle se nám věnují a spoustu nás toho naučily. Na jejich tábory jezdím pravidelně, letos to bylo již osmým rokem. Vůbec si nedovedu představit prázdniny a nejet na tábor, který pořádá Marky s Luckou.



První úspěchy

V roce 2015 nás trenérka přesvědčila, ať jedeme na naše první závody do Olomouce. Měla jsem šílenou trému, ale všichni kolem závodů byli naprosto úžasní a moc nám fandili. Dokonce jsme získali ocenění „Miláček publika“. Tímto závodem to všechno začalo. Naprosto jsem propadla tomuto sportu. Denýsek byl a je stále neúnavný parťák do všech psích kousků co jsem si na něho vymyslela. Přiznávám, že to s ním ale nebylo vůbec jednoduché. Je to pes s velkým P, a když viděl nějakou krásnou fenku, byl zamilovaný a naprosto slepý vůči diskům. To mně nutilo se stále zlepšovat v hodu diskem, učením se různým trikům, abych získala body navíc pro případ, že bude Denýsek zase „zamilovaný“. Dokonce jsem s ním závodila na mistrovství Evropy v Čechách i na závodech v Polsku. V Polsku se nám po prvním kole podařilo být dokonce na druhém místě. Získali jsme i cenu „Nejlepší Bonsai starters“, třikrát junior dogfrisbee, třetí místo ve freestyle bonsai. S Denýskem jsem byla nominována do soutěže Kynolog roku 2016 a společně jsme získali cenu „Nejsympatičtější kynolog roku 2016“ a první místo v kategorii Junior Dogfrisbee. Dokonce si nás pozvali i do Snídaně s Novou. Byl to neskutečný zážitek.

Úžasná podpora

Kolem dogfrisbee se pohybuje spousta úžasných lidí. Všichni jsou velmi hodní a moc mi pomáhají. Dokonce mi půjčovali na závodech svoje pejsky, abych mohla házet víc do dálky. Denýsek dobíhal maximálně do patnácti metrů. Nejvíce jsem si půjčovala od trenérky Lucky její fenku Dixinku. Je to kříženka bordersetřice. Stala se z ní moje osudová láska. Díky ní jsem se zlepšovala v hodech do dálky. Vychytala mi jen ty pěkné hody. Byla to taková princezna učitelka. Spolu jsme si hodili osobní rekord 40 metrů. Postupně začínal být tento sport na Denýska už moc náročný a jelikož jsme se báli o jeho dlouhá záda, začali jsme se dívat po štěňátku. Vybrala jsem si plemeno border kolie.

Bejlinka

Věděla jsem, že by se mi líbila trikolorní fenka a hlavně jsem měla přání, aby měla na packách tečky jako má Dixinka. Přání se mi splnilo a na Mikuláše v roce 2015 se mi narodila Bejlinka – Baileys Manthy Prague. Když jsme tam přijeli, dostala jsem možnost vybrat si ze dvou trikolorních feneček. Bejlinka byla více akční, tahala mi copy – prostě si mě vybrala. Jsem za ní moc ráda. Je to úžasná psí holčička. Už jsme se toho spolu hodně naučily, ale zároveň jsme ten začátek neměly vůbec jednoduchý. Odmalinka miluje disky, asi se s diskem v tlamičce už narodila. Učila jsem jí různé triky a v jejích pěti měsících jsme jeli na neoficiální závody v dogdancingu. Závod byl super, Bejlinka se moc snažila. Odpoledne byl seminář, který byl báječný a se skvělou trenérkou. Ale bohužel tam byl pán, který mi Bejlinku tak vyděsil a nehezky se k ní choval, že se psychicky zhroutila. Od té doby se bála i vlastního stínu, křiku, jakmile někdo pohnul rukou nebo běžel. Přidala si k tomu i reakci na rány.

Znovu získávání důvěry

Půl roku nám trvalo, než se přiblížila na pět metrů k cizímu člověku. Nebýt rodičů, nevím jak by to s námi dopadlo. Nevzdali jsme se a Bejlinku jsme postupně přesvědčovali, že ne všichni lidé jsou špatní a chtějí jí ublížit. Stále se vyskytují nějací strašáci, kteří nám závod něčím pokazí, ale Bejlinka je statečná a snaží se ten svůj strach zvládat. Když jí bylo osmnáct měsíců, přestala jsem závodit s Denýskem a ona převzala závodní žezlo. Jelikož v dogfrisbee nezávodí moc dětí, musím závodit s dospělými. Není to jednoduché, občas mi je líto, když se nám něco nedaří, ale i neúspěch je vlastně poloviční úspěch. Nutí nás se více zlepšovat a poučit se z chyb. Díky tomu, že závodím s dospělými a snažím se jim vyrovnat, nutí mě to více trénovat hody a triky. Závody jsou nejlepší trénink na Bejlinčinu psychiku. Moc jí ta atmosféra pomáhá a spoustu strachů už potlačila a krásně se na závodech soustředí.

Děkuji jim za mnohé

Již několikrát se nám podařilo, že i já, malá holka, jsem dokázala porazit dospělé závodníky. Je to vždycky krásný pocit stát na stupních vítězů. A když si vybavím, co nám to s Bejlinkou dalo práce. Závodíme nejvíce v soutěži Freestyle, Super Minidistance a Quadruped. Nebýt úžasných rodičů, kteří mě velice podporují, neměla bych tak pěkné výsledky (maminka se mnou vytrvale jezdí na závody, i když se za volantem bojí. Byla se mnou na závodech v Polsku, s tatínkem i na Slovensku a jezdí se mnou po celé republice z jedné strany na druhou). Díky super trenérce Lucce Schönové jsem se naučila házet s diskem tak, že jsem schopná hodit daleko – letos jsem si ve čtrnácti letech posunula rekord z loňských 52,5 metrů na 57 metrů (a to z místa). Pomáhají mi i závodníci a další trenéři na seminářích. Všem moc děkuji za ochotu nám pomáhat. S Bejlinkou jsem měla spoustu úspěchů. Za největší považuji nominaci do soutěže Kynolog roku, kde jsme získali cenu Junior Dogfrisbee 2017 i cenu Junior Dogfrisbee 2018, páté místo na mistrovství Evropy na Slovensku v divizi II freestyle, druhé místo v Quadrupedu žen, kvalifikovali jsme se na mistrvoství České republiky i na mistrovství světa do USA.

Věnujeme se i dalším aktivitám

Když zrovna nehraji frisbee, běháme s Denýskem a Bejlinkou jen pro zábavu agility, cvičíme triky z dogdancingu, jednou za rok chodíme dogtreking. Kromě pejsků hraji ještě na housle v orchestru ZUŠ Karla Malicha v Holicích a v druhém smyčcovém souboru MAXIMIX se kterým jsme v říjnu natočili již druhé CD.

Text: Martina Bolehovská
Foto: Marie Trauškeová

 

■ nahoru


Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Rozumím!