pomáháme

Pomocné tlapky o. p. s. - asistenční psi pro
zdravotně postižené

Helppes - Centrum výcviku psů pro postižené o.s.®

 O.S. Srdcem pro kočky

nadační fond Pes v nouzi

SmartDog s.r.o. Slovensko

Eliot v boji proti množírnám

Kříženec australského ovčáka Eliot upoutal pozornost především svým zjevem. Bílý, s růžovým čumákem a modrýma, zvláštně umístěnýma očima. Tento vzhled dostal do vínku kvůli nezodpovědnému chovateli. Navíc byl Eliot od narození chluchý.

 

„Eliotka jsem poprvé viděla na Facebooku, když ho začala sdílet organizace Tail Story. Bylo to někdy počátkem roku 2017. Viděla jsem krásného pejska, který si hledá domov. Tehdy se o něm vědělo jen to, že je od narození hluchý a že je to kříženec australského ovčáka nejspíš se šeltií,“ říká jeho majitelka Kateřina Rozehnalová. Eliotovi rodiče byli nositeli merle genu, který stojí za atraktivním zbarvení psů. Chov psů s tímto genem vyžaduje určité znalosti a v chovu se nikdy nesmí spojovat pes a fena, pokud mají oba tento gen. Následkem totiž není jen nestandardní zjev, ale i velké zdravotní problémy. Kateřina neměla původně v plánu pořízení dalšího psa, ale Eliot jí nedal spát.

Nový začátek

Kateřina o sobě říká, že jedná velmi intuitivně. „Když něco cítím, tak si za tím jdu. U Eliotka to bylo podobně, prostě jsem věděla, že bych měla té organizaci napsat. Sehnala jsem si kontakt na slečnu, u které byl Eliotek zrovna v dočasce, a ozvala se jí. Domluvily jsme se na společnou schůzku, kam jsem vzala mou tehdy dvouletou dcerku a naši fenku bostonka. Chtěla jsem vidět, jak na sebe budou všichni reagovat. Nešlo jen o to, jestli se Elí bude líbit nám, ale rozhodnutí bylo i na něm. Vše proběhlo skvěle a já se na Eliota začala pomalu těšit,“ prozrazuje Kateřina, která již z dřívějška měla zkušenosti s australským ovčákem. Ačkoli věděla, že je Eliot hluchý, nebála se toho. Jenže dva dny předtím, než si jej měla odvézt domů, se u Eliota objevil první záchvat. Jelikož tehdy zrovna odjížděla na dovolenou a měla původně v plánu vzít Eliota s sebou, muselo se jejich shledání odložit. „Vzhledem k záchvatu nebylo možné riskovat. Dohodla jsem se s organizací, že pojedu bez něj a oni mezitím zjistí, co záchvat vyvolalo a co mu vlastně je. Eliot podstoupil několik vyšetření, od srdce přes odběr mozkomíšního moku. Když jsem se vrátila, bylo skoro jisté, že jde o epilepsii, se kterou jsem nikdy před tím zkušenost neměla,“ svěřuje se Kateřina. Začala tedy hledat informace o této nemoci na internetu. Nakonec se přece jen rozhodla Eliota koncem srpna roku 2017 adoptovat.



Tajemná povaha

Oproti Katčinu původnímu psu Falcovi se zdál Eliot velmi jiný. „Nebylo to tím, že měl hendikep, byl jiný vnitřně. Eliotkovi bylo půl roku, když k nám přišel, a přesto měl v sobě klid starého pejska, který už si životem prošel a spoustu toho ví. Byl vyrovnaný, tajemný a zároveň bylo vidět, jak moc nás miluje,“ říká Kateřina. První měsíc v novém domově si společně budovali vztah. Ačkoli byl velký, vždy si při kontaktu s Katčinou dcerou Miou a spolubydlící fenkou Bagetkou dával pozor. I když se nechal hladit, bylo na něm vidět, že mu bude ještě chvilku trvat, než se úplně uvolní a bude v pohodě. Až po měsíci se poprvé přišel sám pomazlit. „Pamatuji si to doteď. Lehl si mi do klína a začal mě celou olizovat. Od té doby to dělal pořád a naše pouto se prohlubovalo.“

Výcvik nebyl tak složitý, jak by se mohlo zdát

První měsíc pomáhala Eliotovi při učení fenka Bagetka. Jakmile panička zavolala ji, přišel s ní i Eliot. Bylo tedy možné je poměrně brzy začít pouštět z vodítka. Po dvou měsících už začal Eliot perfektně reagovat na Katku, na řeč jejího těla a rukou. „Když jsem si Eliotka brala, věděla jsem, že má spoustu zdravotních problémů a že se mu další mohou ještě rozjet. Říkala jsem si, jestli to zvládnu, sama s malou, s druhým psem a teď ještě s postiženým Eliotkem. Také jsem si říkala, že Eli bude v jistém slova smyslu přítěž. Nakonec to ale bylo úplně jinak. S Eliotkem jsem se tak sžila, tak jsem si s ním rozuměla, že byl mým přístavem klidu, ne koulí u nohy. Když na mě padala slabá chvilka a bylo toho na mě v životě moc, on se mi podíval do očí a já věděla, že vše zvládnu. Kdybych ho měla popsat jediným slovem, řekla bych o něm, že byl můj anděl. Rozdával lásku všude, kde jsme spolu byli,“ vzpomíná Kateřina. Také říká, že se psy necvičí podle stanovených osnov, ale dělá vše instinktivně. Nejdůležitější je podle ní psu naslouchat a sledovat ho.

Hluchota může mít i své výhody

Život s hluchým psem je zkrátka jiný. Musíte více přemýšlet o tom, co pes zvládne a co ne. Výhodou hluchoty bylo, že se Eliot nikdy nebál ohňostroje (oproti předchozímu psu Falcovi). Také ho s sebou brávala na festivaly Nadivoko, kde ji doprovázel na přednášky a mohl chodit i těsně u pódia, kde hrály kapely, což mu vůbec nevadilo. „Přijde mi, že tím, že neslyšel ušima, slyšel o to lépe srdcem. On opravdu rozdával lásku všude, kam přišel. Lidé ho zbožňovali.“

V boji proti množírnám

Eliot pocházel z množírny a spolu s jeho bratrem ho zachránila organizace Tail Story. „Množitelům šlo jen o peníze a o to prodat bílé štěně. Lidé jsou hloupí a nic si při koupi pejska nezjišťují. Proto mají množitelé v České republice takový vývar a plné kapsy,“ stěžuje si Kateřina. Jeho zjev na první pohled prozrazoval, že není úplně zdravý, a tak se často lidé ptali, co za tím je. Zajímal je jeho příběh. Kateřina toho využívala k tomu, aby lidi informovala a varovala je před podobnými množiteli. „Většina z nich pak byla zaskočená, když zjistila, jak špatná situace kolem pejsků tady je, jak špatně máme nastaveny zákony a že s tím vláda nic nedělá. S Elím jsme jezdili po srazech, plánovali přednášky a snažili se lidem otevřít oči. Na sociálních sítích jsme pak upozorňovali na vznikající množírny. Proti množitelům vystupuji dlouho, a to jak proti těm nelegálním, tak i proti legálním množitelům, kteří se pohybují mezi chovateli, nebo dokonce poradci chovu. Tohle je ale boj s větrnými mlýny,“ říká Kateřina.

Odešel příliš brzy

V sobotu 13. října 2018 Eliot nezvládl silný epileptický záchvat a zemřel. Ten den si ještě stihl se svým bratrem Melmenkem užít krásný celodenní výlet po Moravském krasu. „Kdybych věděla, že mi Elí večer odejde, neudělala bych mu poslední den jinak. Prožil by jej úplně stejně. S bratrem, se kterým přišel společně na svět a který také trpí epilepsií a spoustou jiných problémů. S bratrem, se kterým musel bojovat o své místo na tomto světě,“ tvrdí Kateřina. Eliotovi byl pouze rok a půl. „Za rok, co byl s námi, toho stihl hodně, ale nestihl vše. Lidé, kteří mu dali život a do něj mu věnovali epilepsii, hluchotu a špatně posazené oči, kdy hůř viděl ve tmě, mu nedali šanci. Tito množitelé věděli přesně, co dělají a že se štěnata narodí postižená.“ Smrt Eliota Katku velmi zasáhla a na nějakou dobu zcela paralyzovala. Nyní už ale opět pomáhá v boji proti množírnám a snaží se proniknout do problematiky psů v Rumunsku a pomáhat i těm. Ve svém volnu se snaží hledat domovy opuštěným psům a také funguje jako dočasná opatrovnice. Na závěr Kateřina dodává: „Je spousta psů, kteří jsou na tom hůř, než byl Eliotek, a kteří se nikdy nedočkají milující rodiny. Psů, kteří umírají svým zachráncům přímo v náručí. Vy jste jediní, kdo to může změnit. Za sebe a za Eliota ze srdce prosím, změňte to! My to sami totiž nezvládneme.“


Text: Marie Trauškeová
Foto: Kateřina Rozehnalová

 

■ nahoru


Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Rozumím!